Teď a tady

Musim se sam sebe ptat, kdy uz takovyhle film skonci nejak originalne. Pokud se filmu podarilo me dojmout, stalo se tak az v zaveru. Plno dojemnych scen vyznelo naprazdno a sekce filmu tohoto typu je jiz kazdorocne pravidelne zaplnovana. Irvine hraje jak poleno a za dakotu hraje vzhled, chce to zajimavejsi pribeh a ne se utahat na hlavni dejovy linii, coz je "exitus" pro filmy o smrtelnych nemocich. V tomhle ohledu je 50/50 vynikajici. (02.02.2013)

Ken a Barbie s rakem. Rakovinotvorné. Doslova! Rok poté, co mi nabroušené ostří vrazila do zad NEKLIDná Mia Wasikovská, se prakticky totožná věc povedla, téměř nachlup stejně sestřihané další mé oblíbené mladé herečce Dakotě Fanning. A já se ptám: "Holky proč??" Scénář na přestlamu.. Retardovaní si popláčou. (23.01.2013)

Dakota, Dakota, Kaya, Dakota....To jsou ty důvody proč jsem se na tenhle film chtěla podívat. Tak jsem to zapla a už jsem se vezla...Příběh tak hrozivý, že by se vám chtělo řvát z plna hrdla a nebo se naopak schovat někde v noře a už nikdy nevylézt ven- zároveň ale tak hřejivý a plný lásky, že byste chtěli tancovat a smát se, jen kvůli té radosti kterou vám to způsobí. Kouzlo tohohle filmu je stejně jako u 50/50 v té jednoduchosti pojetí. V tom, že jakkoli je to co se na plátně děje strašné- nikdo nic nepřehrává, nikdo nic nepřikrášluje a nikdo nic nepoetizuje. Je to tak, jak to je a tak je to podáno divákovi. S lehkostí, a obyčejností- jakoby se to dělo....a ono se to děje...Herecké obsazení je skvělé a jakkoli je zřejmé, že Jeremy Irvine za Dakotou i ostatními zůstává pozadu- nevadil mi tam. A hudba je taky dobrá. "---- Our life is a series of moments. Each one is a journey to the end. Let them go. Let them all go.----" (29.12.2012)

Čekala jsem, že to bude hodně dobrý, ale že to bude dokonalý a naprosto bez chyby až tak ne. Děj celého filmu jsem hrozně moc prožívala. Dost slz taky padlo, ale to se dalo čekat. Dakota je vážně neuvěřitelná. Povtrdila to už v několika filmech, ale tady byla zatím nejlepší. Zahrát tak vážnou roli není jen tak. Tahle tématika se v poslední době ve filmech objevuje často, ale mě to nevadí. V tomhle filmu byla zpracovaná výborně a myslím, že dojmy budu vstřebávat dlouho. Zatím bez pochyb nejlepší film, co jsem tenhle rok měla možnost vidět. Jasných 100%. (10.07.2013)

Krásný těžký film. Kdy skutečně žijeme? Kdy jsme skutečně šťastní? V těch několika momentech, když se vznášíme v prostoru nad obřím větrákem a zažíváme pocit létání, když po soumraku sedíme na břehu moře a pozorujeme hvězdy a samozřejmě v těch několika chvílích, kdy uvnitř mozku probíhá ta vzácná chemická reakce signalizující pocit lásky. Zbytek života vlastně jen odžíváme a dožíváme. Režisér Ol Parker natočil čistý film, ten z onoho druhu divácky tak vděčné tématiky zobrazení posledního úseku člověka s ortelem nevyléčitelné choroby. Spojení dramatu a romantiky je časté a funguje, pokud si tvůrci ubalancují jemnou hranici mezi sentimentem a citovým vydíráním, což se v tomto případě povedlo skvěle, za pomoci zcela britských ingrediencí, tedy sarkasmu a černého humoru. Ol Parker je zjevně fascinován tématem, které jsou spojeny s konečností člověka, už v předchozím snímku Báječný hotel Marigold popisoval svět seniorů a jejich posledních přání, stejně jako nyní popisuje svět člověka, který ví, že smrt je blízko a chce ten krátký vymezený čas prožít naplno. Chce z něho vypustit ty momenty, kdy skutečně nežije, které vlastně nemají smysl. Teď a tady je lidský a neobyčejně procítěný film a možná ani není nejlepší z té dlouhé řady, co se rok co rok točí, ovšem emoce, které ve mne vzedmul, rozhodně měly smysl, ty necelé dvě hodiny jsem spolu s Tess opravdu žil... (29.04.2014)