Anna Kareninová

Joe Wright je zpátky v sedle a dává Anně Karenině překvapivou a slušivou fazónu. Keira a spol. sice nevydrží zářit až do úplného konce, i takhle ale jde o srdceryvnou romanci, která srší dechberoucími momenty a vynalézavou výpravou. Pokud jste při chuti na něco klasičtějšího, zároveň byste ale ocenili poněkud lehčí podání, právě jste našli cíl svojí příští výpravy do kina. Ano, dámský doprovod je téměř podmínkou! (29.11.2012)

Joe Wright se hluboce zahleděl do barokní Greenawayovské divadelní stylizace (díky bohu, že ne tak detailně do té von Trierovské - to by pak bylo víc emočně na blití), zahrabal v multievropském hereckém mišuňku (hodně pěšáků vytáhl z ostrovního výkvětu a přikořenil to mladými švédskými talenty) a rozehrál hru na pokryteckou ruskou společnost 19. století . Sice povýšeně a prvoplánovitě okatou, ale sic. Z mých 4 shlédnutých adaptací ta nejlepší a nejoriginálnější, poněvadž obrazově i výrazově stvrzuje sílu slov - o to víc je to adaptace jednoduše pochopitelná a snadno akceptovatelná. (07.12.2012)

Nejčastěji adaptované "ženské" (totiž na ženské hrdinky soustředěné) romány 19. století - totiž Janu Eyrovou, Pýchu a předsudek a Annu Kareninu - spojuje téma, které v našem, dogmaty hedónismu smýkaném století bije do očí: totiž téma problematičnosti tzv. "nespoutané vášně", která lomcuje člověkem a nedbá přitom morálních a sociálních bariér. Joe Wright to tentokrát se stylizovanosti přehnal a jeho do divadelních kulis částečně situovaný spektákl místy diváka mate a odcizuje ději, ale zároveň se mu podařilo do zestručnělého příběhu vtěsnat skutečné charaktery, ne jen panáky v kostýmech. Po zhlédnutí bylo o čem přemýšlet… (04.01.2013)

Díky bohu vrátil se k tomu, co mu jde nejlíp! Joe na mně opět vybafnul tím svým romantickým duchem a já nestačil kulat oči. Nejenom hudební podtext či atmosféra divadelního carského Ruska, no také krásná Kiera, které to tady neskutečně slušelo, mne dostalo/i do kolen. Kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem to četl… v rámci povinné literatury, jsem to samozřejmě nečetl. Co je povinné, to mně nebere (tož to ale není žádné přiznaní p. učitelko). No věděl jsem, jak to skončí, hned od první minuty kdy začali klepat stroje a hrát kankán jsem tušil konec (jasnovidec). V tom jsem viděl ji, toužebně jsem se podíval do její krásně laděných, hypnotizujících očí a věděl jsem to, ach jo! 8 možná i 9/10 hotový jsem byl. (08.01.2013)

Asi první Wrightův film, kde je stylizace nějak motivovaná a funkčně využitá. Ocitáme se na divadle, kde se nadsázka dá přijmout bez výhrad a kde práce s několika plány vyznívá nejen zábavně, ale hlavně přirozeně – jakkoli zcizující se může zdát. Něco víc o Anně knižní i o jiných adaptacích v mé recenzi pro Femag.cz. (04.01.2013)