Výstrely na Broadwayi

Nejlepší allenovka bez Allena. ____ Film o třech velkých zálibách a trampotách Woodyho Allena, které tak rád vetkává do svých filmů. (i) Herci: Woodyho filmy jsou hlavně o hercích, jejich vedení, problémech a rozmarech během natáčení. U Woodyho je navíc sympatické, že používá rovnoměrně všechny tři typy interakce, kterým každá z postav příběhu podléhá – konflikt na cestě za svou dramatickou potřebou, vstupování do vztahu s dalšími postavami a vstupování do vztahu sami ze sebou. Zajímavé je rovněž pygmalionské rozvržení a třídní hierarchie vztahů - Woodyho oblíbené téma -, konrétně zde velice vyvážené, neboť husička sice infiltruje - a znechucuje - uměleckou smetánku, na druhou stranu mafián pepickým myšlením z periferie přináší mnohé inovace a nápady. Mafián Cheech představuje věčný rozpor mezi viděním režiséra a viděním obyčejného člověka. A přesně tohle musí řešit Woody Allen při psaní každého scénáře, a právě tyhle scenáristické útrapy ztělesňuje Cheech, třebaže ho většina diváků vnímá jen jako mafiána. Do toho lze připočíst problém s básnickými dialogy, na papíře tak vzletnými, ovšem v reálu nefungujícím a poněkud komickými, navíc často nesednou hercům tzv. do pusy a musejí se při natáčení upravovat. Největší podvratnost ovšem vychází z toho, že Cheech má ještě třetí rovinu – vedle primární roviny mafiná a sekundární roviny ztělesňující scenáristické útrapy –, a to rovinu stoprocentně napsané a fungující postavy. Mafián Cheech zde mj. zastupuje běžného diváka, opak přemoudřelého intelektuála, a Woody touto postavou dává implicitně najevo, že je schopen napsat věrnou, žijící postavu. Woody nám přes Cheecho vlastně tvrdí: „Já to umím, jsem dobrý“. A je. Trochu žertovné jsou snad jen momenty, kdy lze Woodyho „zastihnout“ v jiné postavě. A rozhodně nejde jen o Clusaka. (ii) Divadlo: Za starých časů hýbali režiséři herci. Teď hýbou s kamerou. U Woodyho to ovšem neplatí, neboť stylistika jeho filmů odpovídá spíše divadlu než filmu, navíc je mu divadlo zjevně bližší než celá kinematografie. Také proto jako jeden z mála amerických režisérů nenechal své filmy nakazit zásadami zesílené kontinuity – tím se míní více střihů, více detailů, odpoutaná kamera apod. Stylistika se ve Woodyhu filmech podřizuje postavám a příběhu, nikoliv obráceně. Herci nejsou nikdy podřízeni střihu. Woody je humanista, nikoliv technokrat. (iii) Krize intelektuála: Potažmo krize umělce, totiž Woodyho, v područí zištných producentů, ústící do nutnosti opouštět ideály ve prospěch kompromisu. ____ Celý film lze vnímat také jako proces výroby filmu, která se ale neodehrává při samotném natáčení, ale mimo něj. V nepřítomnosti kamer. Sledujeme v podstatě jen zkoušky, samotné představení nevidíme. A herci připravující se ve filmu svědomitě na divadelní premiéru lze vnímat jako herce připravující se na film Výstřely na Broadwayi; jako zkoušku (většinu filmů provází zkoušky před natáčením, třebaže producenti za tím vidí vyhazování peněz). Celý ten film je stručně řečeno taková tematizace režisérských útrap a radostí v kostce (viz bod jedna, dva a tři) z pohledu Woody Allena. Přestože se ale ve Výstřelech na Broadwayi mnohé skrytě tematizuje, nejde o dekonstrukci různých mediálních světů nebo o jejich hyperrealsitické zdůraznění, ale o intenzívní ponor do příběhu, protože film sám o sobě je velice působivý a oné tři body v sobě nese jen velice implicitně, skrytě, respektive jsou tak silně vetknuty do příběhu, že nad nimi neuvažujeme a že nás neruší v pokojném sledování. ____ O vytrvalém podceňování a přezírání Woody Allena bylo napsáno už mnohé. Celý zádrhel vychází z binární opozice mezi upřeným „gaze“ a letmým „glance“ pohledem – Woody si za téma vybírá události dramatické a vážné, ovšem nahlíží na ně komediálně, proto jeho filmy, přestože patří do kategorie „gaze“, vnímáme spíše jako „glance“, jako atrakce neurotika, kterému přece nebudeme věnovat přehnanou pozornost. Ten samý problém se dotýká broadwayských muzikálů, komedií a představení inscenovaných obvykle komerčními společnostmi s cílem produkovat zisk, jejichž podceňování plyne z mylného chápáni povrchnosti, ztotožněné s otevřeným a prvoplánovým výrazem citů, jenž má vyvolávat bezprostřední emoce diváků. Přesně tak muzikály a komedie opravdu fungují, avšak právě proto jsou – stejně jako Woody Allen – mnohem větší výzvou k interpretaci než umělecké a experimentální filmy, které působí na emoce intelektuální a jsou nejsnažším předmětem výkladu a teorie. ____ Stylistická poznámka závěrem: Zhruba v 50. minutě, kdy sedí dvojice párů v restauraci (Cusack, jeho manželka a Marxovi), je u stolu volné místo - určené jakoby pro nás, pro diváky. Woody nás zve k přímé účasti. Už nejsme „za“ kamerou, ale před ni spolu s postavami. Stejnou techniku používá slavný obraz Pokus s vývěvou nebo Večeře v Emauzích od Carravaggia. (06.03.2009) (menej) (viac)