Réžia:
Greta GerwigKamera:
Rodrigo PrietoHrajú:
Margot Robbie, Ryan Gosling, America Ferrera, Kate McKinnon, Will Ferrell, Simu Liu, Issa Rae, Rhea Perlman, Hari Nef, Alexandra Shipp, Emma Mackey (viac)VOD (3)
Obsahy(2)
Žiť v krajine Barbie znamená byť dokonalou bytosťou na dokonalom mieste. Pokiaľ nemáte existenčnú krízu. Alebo nie ste Ken. Barbie a Ken si užívajú bezstarostný život vo farebnom a zdanlivo bezchybnom Barbie Svete. Keď však dostanú príležitosť ísť do skutočného sveta, čoskoro objavia radosti a úskalia života medzi ľuďmi. (Continental Film)
(viac)Videá (5)
Recenzie (1 106)
Nečekal jsem, že bude mít Barbie něco společného s Nejvyšší kartou Petry Hůlové. Obě nahlížejí na feminismus a soužití žen a mužů skrze vyhrocené rozpory, které vůči sobě porůznu konstrastují. A zároveň stejně tak kontrastují různé rozpory mezi hlásanými feministickými idejemi a takzvaným reálným světem. Zatímco Hůlová skrze postavu stárnoucí spisovatelky dochází k tomu, že ženská tragédie spočívá v biologicky podmíněné znásilnitelnosti žen fyzicky zdatnějšími muži, Greta Gerwig nachází styčnou plochu "skutečných" žen v návštěvách gynekologa, tedy opět ve společensky plně nevykompenzovatelných a zcela nenarovnatelných záležitostech těla. Proto předtím film zdůrazňuje, že ideální Barbie a ideální Ken nemají pohlavní orgány. Oni - a růžový svět, který obývají - je totiž světem čirého sociálního konstruktivismu odpojeného od výše zmíněného fyzična a jeho působení. Je samozřejmě také světem korporátním, formovaným kapitalistickou logikou Mattelu - a v tomto směru se film může jevit jako kritika krajně neoliberálního feminismu, který se tváří, že každý může být kýmkoli a na materiální (či fyzické) limity příliš nehledí. Protože film na konci vykračuje ze světa sociálních konstrukcí (byť jen zčásti, Hollywood je zde reflektován jako stejně umělý jako Barbieland) a přiklání se k plně nekomodifikovatelné tělesnosti, připadá mi odvážnější než jak může na první pohled vypadat. Ale nejsem si tím jistý. Proč na druhé straně nevidíme Kena, jak jde k andrologovi kvůli problémům s erekcí? Nebo co je mužským ekvivalentem návštěvy gynekologa? A kde na této platformě tělesnosti mohou ženy a muži nalézt rovnost? Lze to vůbec? Film naznačuje, že ne, protože tuto druhou mužskou stránku vypouští. Koneckonců se nejmenuje Barbie a Ken, ale jenom Barbie. Možná, že tady film skutečně naráží na svoje ideologické mantinely, aniž by je na rozdíl od všech dalších reflektoval. ()
Filmová Barbie má díky samotnému scénáři neotřelý nádech toho, jako že pozorujete jedinečný filmový zážitek, který vtipně reaguje na současnou společnost. Uráží ji, kritizuje ji, a dělá to rádoby hrozně fikaně. Ve výsledku ale nepoukazuje na nic jiného, než na to, co už dávno víme. A nebýt Kena, ani by to nedělala kdoví jak zábavně. Margot jako Barbie je sice fajn, ale tady to celé stojí a padá na Goslingovi. Ten se tu totálně vyřádil. Navíc asi musíte mít hodně rádi Barbínu, abyste ocenili i tento film. Na mě moc barevné a kýčovité. Byť tu nápaditost a ztřeštěnost režisérky oceňuji. Na tu každej dnes v Hollywoodu koule nemá. ()
Definice pojmu guilty pleasure. S příchodem reálného světa a korporátních cápků od Mattelu jsem čekal brutální propad kvality, jenže... Ono se to nestalo. Jasně, Barbie obsahuje dost nefunkční "matka/dcera" linku, ale ten zbytek je brutální nářez. Kreativní růžová apokalypsa, která skvěle pracuje s jednotlivými motivy a dokáže vás upřímně rozesmát. Už ani nepamatuji, kdy naposledy jsem seděl v kině, kde by všichni jeli na stejné vlně ujetosti a hekali nad každým druhým bizárem. Pecka - miluji to. Barbenheimer je ultimátní zážitek. (Objektivně 4* a souhlasím s komentářem J*A*S*M. Ale vzhledem ke zdejším hodnocením si asi můžu dovolit nadhodnotit.) ()
Rádoby feministický, ideově od začátku rozporuplný snímek s nejistou message o vymaňování se ze stereotypů diktovaného designu (od designu hračky až po design společnosti, ale jen odsud-posud), zato se zcela jasnou a bohatě naplňovanou intencí dosáhnout především nehorázného výdělku, jemuž je ve filmu nakonec všechno podřízeno, od geniálního marketingu, jenž ho provází, až po ilokuční sílu onoho "feministického", či spíše jen „anti-patriarchálního“ vyznění. *** Zakázaná slova a posvátné pojmy, do kterých se film nestrefuje, o nichž nápadně mlčí, a jimž mlčky slouží: Komerce, Komodifikace, Produktivismus, Kapitalismus. Jediný povolený pojem, do něhož se tu zástupně šije, ale jen tak, aby to bylo přitažlivé a zábavné pro široké platící publikum, intelektuální i mainstreamové: Patriarchát. *** Snímek jsem naštěstí shlédla v rámci feministického debatního cyklu Čtvrtá vlna Terezy Domínové v Edison Filmhub Praha, se skvělými hostkami Marie Heřmanová (obor kulturní a sociální antropologie) a Julie Šafová (obor kulturní a filmové publicistiky), na což jsem si ráda počkala a vyplatilo se mi to – debata, do níž se v průběhu zapojila i politoložka Kateřina Smejkalová, byla silným kompenzačním zážitkem k viděnému. Oč je film sám kontroverznější a rozháranější, o to výživnější a smysluplnější byla diskuse dotyčných žen o zákonitostech systému, ve kterém přežíváme, a ve kterém chtě nechtě muselo vzniknout i tohle dílo vědomě napěchované kognitivní disonancí, oscilující mezi potřebou hlásat omezenou osvětu v rámci povolených možností a zároveň sloužící modle nejhoršího konzumerizmu, destrukce a degenerace. *** Všechno dobré, co můžeme filmu přiznat, nechť je zarámováno dvojí důležitou pravdou: Ta první okřídlená pravda zní, že „kapitalismus ženu nikdy neosvobodí“ (Alenu Wagnerovou tu pohotově citovala Marie Heřmanová, více např. tady: https://a2larm.cz/2018/08/kapitalismus-zenu-nikdy-neosvobodi/ ), a znamená, že pokud film hlásá konec nadvlády stereotypů včetně patriarchátu a zároveň mlčí o kapitalismu, který nic takového neumožňuje, jde jen o výdělečnou úlitbu, která problém neřeší, ale prohlubuje, stávajíc se jeho součástí. Ta druhá zní, že kapitalismus zpeněží (komodifikuje) všechno, dokonce i autentický boj proti sobě samému. Tady se čítankově vydělává na myšlence vysvobození žen a mužů z některých zaběhnutých vzorců, přičemž hlavní vzorec – služebnost marketingu – je bez debaty znovu posílen. *** Neboli: Nezávislá režisérka Greta Gerwich se stává závislou režisérkou v područí manažerů Mattelu a WB, aby mohla k masovému publiku doručit rozkolísanou message o limitované nezávislosti a posílit tak kapitalismus znásobením moci a zisků mocných a bohatých. Kognitivní disonance plný pohár, please. *** Film je na povrchu místy vtipný a chytrý, ovšem celou dobu také plný evidentních kontradikcí, u nichž pozorný divák ustavičně naráží hlavou na neviditelné skleněné zdi limitů, o nichž se nemluví, a při sledování vás celou dobu mrazí (jste-li ten typ) z vědomí, jaké hlubší trýznivé pravdy zamlčuje tak nápadně, že je vlastně v konečném důsledku především o nich – aniž by ukazoval či otevíral cestu, jak se z nich vymanit. *** Nejspíš bych se plně shodla s přítomnými debatérkami, že film si je všech rozporů a problémů, které zamlčuje a posiluje, vědomý, o čemž mj. svědčí brilantní a v mnohém klíčový monolog matky o zoufalém postavení žen v dnešním systému, na které jsou dnes kladeny absurdní a protichůdné nároky, např. aby obstály v krysím závodu tvrdé kariérní bezohlednosti a byly zároveň pečující, všeobjímající a chápavé apod., v němž ostatně výrazy jako „kognitivní disonance“ a další nahlas zaznívají, jenom mě to logicky neplní žádnou nadějí a vůči autorce a její volbě ani žádným zvláštním uznáním. *** *** Ideová nekonzistence filmu se logicky propsala i do jeho rozpadlé narativní výstavby – zatímco na povrchu se můžeme bavit sledem chytrých, vtipných, barevných, roztančených skečů s izolovanými sděleními, jako celek film pohromadě nedrží, o čemž mj. svědčí i samotný závěr, kdy hlavní postava, stereotypní Barbie, odchází do skutečného světa živých lidí – a ve filmu se nijak neřeší, co to bude znamenat pro onen utopický svět ostatních Barbie a Kenů, pro něž byly do té doby rozhodnutí a činy stereotypní Barbie a „jejího“ Kena určujícím hybatelem a nositelem změny, a stejně se neřeší ani to, jak takový akt ovlivní ten skutečný svět – protože myšlenku, že ty dva světy, „svět barevných šťastných konceptů od Matella“ a „tvrdý svět žité reality“ spolu nebezpečně interferují, film sice chvíli rozehrává, ale pak ji spolu s řadou dalších nebezpečných myšlenek roztržitě opustí, takže to v něm stejně jako další nápady zůstává jen jako izolovaný bavicí prvek bez konzistentně budované pointy. *** (V Edisonu, s Lí, v rámci Čtvrté vlny Terezy Domínové.) *~ () (menej) (viac)
Nesedl jsem tomu na lep. V samém jádru je totiž Barbie stejně plytká a povrchní, jako to, čemu se celou dobu vysmívá. Úplně vidím ty brainstormové porady pohlavárů Mattelu a Warner Brothers, jak si při kulatých stolech, podobných těm, který měl zde i Will Ferrell, říkají: „Hele, potřebujeme zvednout prodeje těch našich gumových cácorek, co kdybychom natočili nějakou zdánlivě společensky kritickou taškařici, zabalili to do základních pouček o fungování patriarchátu a postavení žen ve společnosti a na okraj si jen tak trochu rýpli i do našeho korporátu, aby to jako vypadalo uvědoměle i pro odpírače našeho sortimentu….“. No a když si korporace dělá prdel z korporátu, co z toho vznikne? Ano, zase jenom korporátní bezzubý humor, vzniklý na zakázku, který se musí zodpovídat těm nahoře, kteří to platí. __ PS: Plácnu sem dvě hvězdy, za úvodní (opravdu vtipnou) reminiscenci na Vesmírnou odysseu a pak za kratičkou scénu, kdy Margot říká přirozeně zestárlé ženě, že „…je krásná“. To by si měly v loopu přehrávat botoxové princezny v čele s Nicole Kidman, aby se jim rozsvítilo v těch jejich barbie kebulích. ()
Galéria (81)
Zaujímavosti (57)
- Ryanu Goslingovi (Ken) připomínaly natáčecí postupy při filmu metody českého režiséra Karla Zemana. Sám Gosling Muzeum Karla Zemana navštívil během natáčení film The Gray Man (2022) v Praze. (leena.kas)
- Jednou z adeptiek do úlohy Barbie bola aj Anne Hathaway. Zmluva však s ňou nakoniec nebola podpísaná. (Arsenal83)
Reklama