Réžia:
Greta GerwigKamera:
Rodrigo PrietoHrajú:
Margot Robbie, Ryan Gosling, America Ferrera, Kate McKinnon, Will Ferrell, Simu Liu, Issa Rae, Rhea Perlman, Hari Nef, Alexandra Shipp, Emma Mackey (viac)VOD (5)
Obsahy(2)
Žiť v krajine Barbie znamená byť dokonalou bytosťou na dokonalom mieste. Pokiaľ nemáte existenčnú krízu. Alebo nie ste Ken. Barbie a Ken si užívajú bezstarostný život vo farebnom a zdanlivo bezchybnom Barbie Svete. Keď však dostanú príležitosť ísť do skutočného sveta, čoskoro objavia radosti a úskalia života medzi ľuďmi. (Continental Film)
(viac)Videá (5)
Recenzie (1 095)
Pfú, to bola jazda. Dopozeral som to s odretými ušami aj očami až do konca a priznám sa, že vlastne ani neviem, čo mám napísať a ako to zhodnotiť, bez prehnanej kritiky, ale dúfam, že moje hodnotenie hovorí za všetko. Dávam jednu za Goslinga, ktorý si to očividne užíval. Poznámka na okraj: absolútne nechápem tie tržby. 30% - 1* ()
„MUSÍŠ VYRAZIT DO SKUTEČNÉHO SVĚTA A NAJÍT DÍVKU, KTERÁ SI S TEBOU HRAJE. …“ Parádní úvod, po kterým přichází přesně tak jeblej děj, jak by to člověk čekal, za což dávám palec navrch! Voni to tak totiž chtěj! Ten humor je až morbidní a když na tu jejich hru přistoupíte… jen jsem zmatenej z těch písniček a tanečků. Ty pičo – to je obchodní potenciál jako prase! Kam se na to serou animáky! Pravda, je to kapku feministický a (pro chlapa) se složitým koncem, ale není pochyb, že Barbie zvládne všechno! (Stejně jako John Cena!) /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) John Cena se ve filmu objevil náhodou. Margot Robbie zjistila, že natáčí v Londýně ve stejném studiu jako oni. Oslovila ho a on souhlasil... 2.) Mottem filmu je: „Dát divákům to, o čem jste nevěděli, že chcete“. 3.) Thx za titule „mattster“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ** AKCE ne NAPĚTÍ ne ()
Mraky tvůrčích nápadů a společenských narážek, které jsou po půl hodině ale jak vystřílené z kulometu a zbytek stopáže se už pouze recykluje. Navíc je Barbie až příliš upištěná a dramaticky nekonzistentní. Po hodině jsem si přál konec. Herecky nepřekvapivě dobré, místy úsměvně trefně reflektující problémy soudobé společnosti, ale komerční úspěch a celosvětový humbuk kolem Barbie příliš nechápu. ()
Naprosto neskutecna jizda od zacatku do konce. Film od prvni do posledni minuty uhani v silenym tempu a fakt tu neni snad zadny hluchy misto, perfektne vizualne udelanej Barbie svet, skvely fory a napady, paradni hudebni cisla a celkove skvela hudba, skvele obsazeny herci v cele s vynikajicim Goslingem a perfektni Robbie. Pribeh je sice krapet banalni, ale naprosto dostacujici, clovek jen musi ignorovat ty stupnujici se feministicky kecy a to, ze vetsina postav se chova jak dementi. Ja se bavil vyborne od zacatku do konce. ()
Rádoby feministický, ideově od začátku rozporuplný snímek s nejistou message o vymaňování se ze stereotypů diktovaného designu (od designu hračky až po design společnosti, ale jen odsud-posud), zato se zcela jasnou a bohatě naplňovanou intencí dosáhnout především nehorázného výdělku, jemuž je ve filmu nakonec všechno podřízeno, od geniálního marketingu, jenž ho provází, až po ilokuční sílu onoho "feministického", či spíše jen „anti-patriarchálního“ vyznění. *** Zakázaná slova a posvátné pojmy, do kterých se film nestrefuje, o nichž nápadně mlčí, a jimž mlčky slouží: Komerce, Komodifikace, Produktivismus, Kapitalismus. Jediný povolený pojem, do něhož se tu zástupně šije, ale jen tak, aby to bylo přitažlivé a zábavné pro široké platící publikum, intelektuální i mainstreamové: Patriarchát. *** Snímek jsem naštěstí shlédla v rámci feministického debatního cyklu Čtvrtá vlna Terezy Domínové v Edison Filmhub Praha, se skvělými hostkami Marie Heřmanová (obor kulturní a sociální antropologie) a Julie Šafová (obor kulturní a filmové publicistiky), na což jsem si ráda počkala a vyplatilo se mi to – debata, do níž se v průběhu zapojila i politoložka Kateřina Smejkalová, byla silným kompenzačním zážitkem k viděnému. Oč je film sám kontroverznější a rozháranější, o to výživnější a smysluplnější byla diskuse dotyčných žen o zákonitostech systému, ve kterém přežíváme, a ve kterém chtě nechtě muselo vzniknout i tohle dílo vědomě napěchované kognitivní disonancí, oscilující mezi potřebou hlásat omezenou osvětu v rámci povolených možností a zároveň sloužící modle nejhoršího konzumerizmu, destrukce a degenerace. *** Všechno dobré, co můžeme filmu přiznat, nechť je zarámováno dvojí důležitou pravdou: Ta první okřídlená pravda zní, že „kapitalismus ženu nikdy neosvobodí“ (Alenu Wagnerovou tu pohotově citovala Marie Heřmanová, více např. tady: https://a2larm.cz/2018/08/kapitalismus-zenu-nikdy-neosvobodi/ ), a znamená, že pokud film hlásá konec nadvlády stereotypů včetně patriarchátu a zároveň mlčí o kapitalismu, který nic takového neumožňuje, jde jen o výdělečnou úlitbu, která problém neřeší, ale prohlubuje, stávajíc se jeho součástí. Ta druhá zní, že kapitalismus zpeněží (komodifikuje) všechno, dokonce i autentický boj proti sobě samému. Tady se čítankově vydělává na myšlence vysvobození žen a mužů z některých zaběhnutých vzorců, přičemž hlavní vzorec – služebnost marketingu – je bez debaty znovu posílen. *** Neboli: Nezávislá režisérka Greta Gerwich se stává závislou režisérkou v područí manažerů Mattelu a WB, aby mohla k masovému publiku doručit rozkolísanou message o limitované nezávislosti a posílit tak kapitalismus znásobením moci a zisků mocných a bohatých. Kognitivní disonance plný pohár, please. *** Film je na povrchu místy vtipný a chytrý, ovšem celou dobu také plný evidentních kontradikcí, u nichž pozorný divák ustavičně naráží hlavou na neviditelné skleněné zdi limitů, o nichž se nemluví, a při sledování vás celou dobu mrazí (jste-li ten typ) z vědomí, jaké hlubší trýznivé pravdy zamlčuje tak nápadně, že je vlastně v konečném důsledku především o nich – aniž by ukazoval či otevíral cestu, jak se z nich vymanit. *** Nejspíš bych se plně shodla s přítomnými debatérkami, že film si je všech rozporů a problémů, které zamlčuje a posiluje, vědomý, o čemž mj. svědčí brilantní a v mnohém klíčový monolog matky o zoufalém postavení žen v dnešním systému, na které jsou dnes kladeny absurdní a protichůdné nároky, např. aby obstály v krysím závodu tvrdé kariérní bezohlednosti a byly zároveň pečující, všeobjímající a chápavé apod., v němž ostatně výrazy jako „kognitivní disonance“ a další nahlas zaznívají, jenom mě to logicky neplní žádnou nadějí a vůči autorce a její volbě ani žádným zvláštním uznáním. *** *** Ideová nekonzistence filmu se logicky propsala i do jeho rozpadlé narativní výstavby – zatímco na povrchu se můžeme bavit sledem chytrých, vtipných, barevných, roztančených skečů s izolovanými sděleními, jako celek film pohromadě nedrží, o čemž mj. svědčí i samotný závěr, kdy hlavní postava, stereotypní Barbie, odchází do skutečného světa živých lidí – a ve filmu se nijak neřeší, co to bude znamenat pro onen utopický svět ostatních Barbie a Kenů, pro něž byly do té doby rozhodnutí a činy stereotypní Barbie a „jejího“ Kena určujícím hybatelem a nositelem změny, a stejně se neřeší ani to, jak takový akt ovlivní ten skutečný svět – protože myšlenku, že ty dva světy, „svět barevných šťastných konceptů od Matella“ a „tvrdý svět žité reality“ spolu nebezpečně interferují, film sice chvíli rozehrává, ale pak ji spolu s řadou dalších nebezpečných myšlenek roztržitě opustí, takže to v něm stejně jako další nápady zůstává jen jako izolovaný bavicí prvek bez konzistentně budované pointy. *** (V Edisonu, s Lí, v rámci Čtvrté vlny Terezy Domínové.) *~ () (menej) (viac)
Galéria (81)
Zaujímavosti (56)
- Manžela Americy Ferrery (Gloria) ve filmu hraje její manžel ve skutečném životě, Ryan Piers Williams. (noelcoward73)
- Počas BFI London Film Festival, kde Greta Gerwig mala panel, režisérka prezradila, že mala so štúdiom "veľký meeting" ohľadom muzikálového čísla "I'm Just Ken". Štúdio chcelo vedieť, či je táto scéna potrebná, keďže si nedokázali predstaviť scénu podľa popisu v scenári. Gerwig odpovedala: "Všetko vo mne potrebuje túto scénu," a citovala scénu zo Spievanie v daždi (1952) ako inšpiráciu. (drake31)
- První trailer je poctou filmu 2001: Vesmírná odysea (1968) od Stanleyho Kubricka. (TostTom)
Reklama