Hodinka

Tvůrci se mohou stavět na hlavu, ale přirovnání k zámořským Mad Men chtě nechtě sedí, ne že ne. Což nijak nevylučuje, že má The Hour stylem, konceptem i průběhem (a ostatně i vyústěním) mnohem blíže k jinému seriálu; a to sice ke State of Play, jejímž je stylovým padesátkovým „prequelem“. Co zarazí je, že ač jde o typ seriálu, který stojí a padá s herci (a všichni zde hrají jak z partesu) a kolektivním výkonu, tak i přesto si to Whishaw naprosto krade pro sebe. První série je přes svou pozvolnost strhující jako máloco v žánru; speciálně pak závěrečná epizoda je majstrštyk hodný glorifikace. Druhá série pak je sice neméně kvalitní, ale již není tak konzistentní. Oproti Suezské krizi z první řady se zde řeší univerzální témata (xenofobie, korupce, strach z nukleárních střel a mnohá další), ovšem snaží se to honit možná až příliš zajíců a v (ne)závěru je to poznat. Mám-li parafrázovat jednu z postav tak druhá řada „nalákala na příběh, který neodvyprávěla“. Nutno však podotknout, že vinna padá spíše na utnutí seriálu než na neschopnost tvůrců. | S1: 5/5 | S2: 4/5 | (07.10.2013)

Chvála se ke mně hrnula ze všech stran, bylo jen otázkou času, kdy se k The Hour dostanu. Podívala jsem se na první serii a ... nic. Ano, příběh byl zajímavý, novinářské prostředí potěšilo a na pohled to bylo naprosto nádherné. Ale až s druhou serií jsem si mohla říct "There's the tingle...there's that tick!" A nebylo to jen příchodem Petera Capaldiho (jehož postavu jsem si zamilovala od prvního okamžiku, kdy jsem ji uviděla na obrazovce). Najednou mi to celé připadalo bližší, dospělejší, drsnější, úžasné ... (07.02.2013)

Nějak nechápu to všeobecné nadšení. Příběh se rozvíjí velmi pomalu, což proč ne, ale samotné postavy mne příliš nezajímaly. Měl jsem problém pochopit, kudy všude se postavy motají a kde co dělají. Nejprve se točí nějaký filmový týdeník, pak se objeví v televizním studiu, a najednou jsou někde v obyčejné novinářské špeluňce, zase v televizi - a každou chvíli mluví s jiným nadřízeným, jiným producentem, jednu chvíli neudělá hlavní hrdina pohovor, a v další fázi se s ním zase počítá, zkrátka, co se týká pobíhání postav po kulisách 50. let (s pár drobnými chybami třeba v šatech), je to zmatečné. A vlastně zmatečný je i příběh. Pokud chcete podchytit diváka, je sice hezké, že ho hodíte do vody a čekáte, jestli se naučí plavat. Ale možná je lepší mu poskytnout nějaká vodítka, nějaké důvody, proč se na seriál dívat, a to nejen kvůli retro stylu a cool hercům. Chápu nakonec, jaký příběh se na pozadí odehrává, ale je únavné to rozplétat, snažit se pochopit motivace postav (neb zde skoro nejsou, postavy se každou chvíli chovají jinak), do hloubky se nejde, a vlastně celá ta zápletka se nakonec ukáže jako sama o sobě nudná a obyčejná. Vlastně nakonec jediné, co mne pobavilo, tak jména Moneypenny a Jamese a narážky na Fleminga (Iana). (21.05.2015)

James a Moneypenny s v obrovským zoskupením známych britských hercov. V živote som nevidela toľko subtle narážok a vyznaní od mužského hrdinu, často videných len divákom, ako tu. Škoda, že to nepokračuje. Vyvíjalo sa to odvážnym smerom. Poukazujúc na podplatiteľnosť a nevierohodnosť vlády a iných verejných činiteľov. Možno by to mohlo byť v tomto smere rovnako zaujímavé a nové ako Homeland. "I hate you too." (17.11.2013)

Další konspirační seriál po Rubiconu, s kterým jsem více než spokojena. Všech šest dílů se může pochlubit hutnou atmosférou nejistých 50. let v Británii a výbornou minimalistickou hudbou. O Suezské krizi jsem doteď nic nevěděla, ale do celkové zápletky velmi dobře zapadla. Ben Whishaw si svou postavu novináře náležitě vychutnává a je radost se na něj dívat. Tak samo můžu pochválit Westa i Garai. Seriálu bych vytkla akorát hodně pomalé tempo, které zrychlí až v posledním dílu. To naštěstí neodradilo BBC od objednání 2. řady. (07.09.2011)