Rivali

Režisér, který mě příliš nebere, mě dokázal rozbrečet filmem o sportu, u nějž usínám jen o pár vteřin pomaleji než u tenisu. Jak osvěžit zaprděný žánr sportovních filmů? Vykašlat se na do mrtě vytěžený rockyovský motiv „underdoga“, udělat z toho niterní i externí souboj našich milovaných orgánů, mozku a koulí, a pojmout to jako obecnou úvahu o neústupné urputnosti nutné k úspěchu – když se to vezme kolem a kolem, mohli ti dva docela dobře závodit v profesionálním přežírání a vyznění by bylo stejné. Snad nikde jinde jsem dosud neviděla přirozenější předávání štafety mezi protagonisty, které umožňuje doslova nemožné, a sice fandit oběma zároveň. Mužné filmy o mužných mužích, co mužně dělají mužné věci – můj nový oblíbený žánr. (15.10.2013)

„The closer you are to death, the more alive you feel.“ Sport rebelů, snílků a bláznů pod rutinérskou taktovkou esenciálně hollywoodského životopisce Howarda? Proč ne, alespoň se člověk dozví, že rivalita je jako benzín. Občas vzplane, každému nevoní a při správném užití vás posune dál.. Vzpomněl jsem si na vtip, který sice není moc etický, ale ta rakouská krysa si vždycky ze sebe uměla vystřelit: „Tina Turner je přijata na renomovanou kliniku plastické chirurgie v Beverly Hills, aby si nechala odstranit převislé stydké pysky a jelikož chce vše udržet v tajnosti, požádá lékaře o absolutní diskrétnost. Jaké je však její překvapení, když se po zákroku probudí na pokoji obležená květinami a na stolku má gigantický puget růží. Podívá se na přiložený lístek a na něm stojí: „Díky za nové uši, Niki Lauda.“ (03.11.2014)

Rivalové beze zbytku naplňují Morganův mustr, kdy vyjde ze skutečných osudů, vyhmátne si z tématu „to něco nadčasového" a vše tomu podřídí. V rámci dramatizace událostí na tom „jak to ve skutečnosti bylo" málokdy nechá nit suchou, ale nevadí to, protože to působí jako že to tak být mohlo a že si to tak říci mohli. Což není špatný přístup; ostatně je to dramatik. Byla by tedy chyba očekávat od Rivalů věrnost a ještě větší chyba hledat v nich pohled do duše závodníka motorsportu à la Le Mans. A vyloženě blbost by byla očekávat od nich sportovní klišé. Ostatně to je sportovní film až tak nějak v druhém plánu. Co tedy vlastně čekat? Drama (a především drama!) o rivalitě dvou (ne)respektujících se protivníků, kde jeden je líc a druhý rub téže mince a kde každý představuje jeden z (nejen) sportovních archetypů; charismatický floutek užívající si života plnými doušky i miláček kamer s talentem od pána Boha, kterému kariéru zařizují jiní versus drilem cepované precizní umění v ústraní se pohybujícího za všech okolností racionálního kariéristy každým coulem. Portrét dvou mužů, kdy jeden by nebyl bez druhého a... No prostě takové závodnické yin a yang. A to vše v divácky vděčném (a Howard to umí náležitě prodat, o tom žádná) hávu Formule 1, ovšem nikoli o Formuli 1. (02.10.2013)

,,MÁM SVOU PRÁCI RÁD. RÁD SOUPEŘÍM A ZÁVODÍM.…“ /// O bitvách mezi Huntem a Laudou, o časech, kdy formule byla malá rakev a závodění ještě adrenalinem pro všechny. O vášni a lásce k smradu z vejfuku a historii ročníku 1976. Film o F1, ale hlavně o rivalství a zvláštním přátelství možná nejen pro ty, jenž pamatujou… Tohle kurva muselo dát práce! A přitom… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Baví mě kousky o pilotech (F1). 2.) N.Lauda. 3.) J.Hunt. 4.) Ferrari. 5.) Thx za titule ,,-OverLord-“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE * NAPĚTÍ * (03.01.2014)

Rivalové nejsou o Niki Laudovi, Rivalové přímo jsou Lauda. To přirovnání se nabízí samo. Slavný formulový závodník je zde popsán jako precizní technik, suchar odhodlaný svou pílí a odhodlaností získat to, co jeho oponent zvládá ukořistit spontánností a charismatem. Připomíná to obráceného Amadea, v němž génius průměrnosti materiálně prohrává, ale morálně vítězí nad horkokrevností a radostí ze života. S trochou jízlivosti se nabízí, že něco takového musí být tajným snem Rona Howarda. Celou jeho režijní kariéru prostupuje preciznost ve všech ohledech. Dobře volené postupy ozkoušené mnohými před ním. Mnohdy padne jeho úsilí co nejdůstojněji a nejdůsledněji zpracovat námět na úrodnou půdu (Duel Frost/Nixon, Apollo 13), jindy se stane fatálním omylem (brownovské adaptace, Grinch) a jindy zdrojem nekonečných debat, jde-li o umění, nebo zbabělý mustr (Čistá duše). Čekat, že se Howard změní a začne experimentovat, by bylo stejně pošetilé jako chtít po Hansi Zimmerovi, aby složil ještě čtvrtý hudební motiv, který by přidal k těm třem, co už dvě desetiletí dokola opakuje. Ani jeden nemá k posunu důvod – jejich formální zbabělost a ničím nerušená sázka na jistotu jim přinášení většinou uznání a řadu obdivovatelů v divácích, kteří oceňují, že v kině uvidí či uslyší přesně to, co si přáli. A tentokrát to oceňuji i já. (03.10.2013)