Kura na slivkách

Možné spoilery! Francouzské filmy mají vždycky něco do sebe. Tento zaujal už svým úvodem. Líbilo se mi, že hned na začátku jsme věděli, že hlavní postava zemře. Kdyby to začalo bez toho pohřbu, hrozí, že si to v průběhu umírání rozmyslí a nakonec to bude mít happyend, ale ne, na začátku máme pohřeb a tam ten film musí dojít. Ač hlavní hrdina umírá po dobu 8 dnů, zdá se to být jako hodně smutný námět, tak je zde řada veselých scének jako parodie americké rodinky, Sókrates při své závěrečné řeči, kdy si ten klučina prdne "La vie...prd" - citát, co by se jistě zapsal do dějin. Anděl Araziel byl vcelku milý a vtipný chlápek na to, že byl poslem smrti. A hlavně jak mu zářily jen ty oči a zuby. A příběh, co vyprávěl o Ashourim se mi líbil aneb "Dnes jsem vás měl v Indii předat do spárů smrti a včera jsem vás náhodou potkal na tržnici v Jeruzalémě. Říkal jsem si, jak asi stihnete za jeden den tak dlouhou cestu. - Tak je to." Nejen samotný příběh, ale i to jak byl do filmu zakomponován co se týče estetické stránky a provedení. Vůbec jako většina příběhů, které byly úplně jinak prezentovány i co se kamery a barevnosti týče. A vůbec posledních 5 minut byl asi jeden z nejzajímavějších, dojímavých závěrů, co jsem viděla ačkoliv byl úplně němý. Měla jsem vcelku dilema, zda dát jen 3* nebo 4*, nakonec jsem se rozhodla pro zajímavost snímku a jeho estetické provedení pro 4*. (03.03.2013)

Podobne ako v Persepolise tvorcovia nakláňajú tragický príbeh pomocou umeleckého spracovania do roviny, kde z hry svetiel , tieňov a štylizácie rôznych odbočiek vzniká film napriek svojmu smutnému obsahu veľmi zábavný, éterický a odtieňovo (náladovo) bohatší. Práca s náladovými skupenstvami je neodolateľná. V Persepolise hrala prvú gitaru komiksovo-punková drzosť, v Poulet aux prunes hrá prvé husle artová rozprávkovosť s patetickosťou, miernou zasnenosťou. Hudba je život. (18.02.2013)

Už se opakuju, ale Francouzi ví, jak na mě. Francouzská groteska se tu mísí s těžkým existenciálním dramatem tak lehce, že vám ani nepřijde, jak vlastně strašně vážný film jste sledovali. Začátek je zvláštní, typicky francouzský, ale přibližně od poloviny přejde celý snímek do trochu jiné roviny a ten závěr mi naprosto vzal dech. Po celou dobu krajně nesympatický hlavní hrdina dostane během posledních několika minut všechny divákovy sympatie. Víc už neřeknu, to musíte vidět - i kdyby se Vám příběh zdál "divně francouzský", ty kostýmy, barvy a kulisy rozhodně taky stojí za to. Je dis bravo! C'est pitoresque et magnifique... et trés jolie. 90% (04.05.2013)

Kapitoly z Teheránu z let 1925-1958 mapují životní vzlety a pády jednoho virtuóza. Příběh není důležitý, ale láska k filmovému médiu, která se tu zrcadlí v mnoha formálních systémech ať už různorodé animace, stylizace hraného filmu, práce s časovými rovinami a v neposlední řadě s prostřihy na proslaveného Fantoma opery s božským Lonem... dává tušit snový realismus. Nadto jednorukého Jamela Debbouze si nikdy neokoukám a Golshifteh Farahani má nebezpečně dokonalý úsměv. Jedinou chybičkou je, že Mathieu Amalricovi jsem uvěřila ledasco, jen ne jeho sedmnáctileté já. (30.11.2012)

Výtvarně milá adaptace depresivního komiksu Satrapiové, kterou trochu kazí úlet v podobně obsazení - vážně, pokazit atmosféru perského města tím, že do hlavní role Iránce obsadí bílého Francouze, to se fakt ve Francii nenašli žádní perští herci? Zamrzí také úpravy předlohy (zmínky o politických režimech, tradiční nástroj tar byl zaměněn za housle). (21.08.2022)