Réžia:
Dario ArgentoScenár:
Dario ArgentoKamera:
Romano AlbaniHudba:
Keith EmersonHrajú:
Leigh McCloskey, Irene Miracle, Eleonora Giorgi, Daria Nicolodi, Sacha Pitoëff, Alida Valli, Gabriele Lavia, Dario Argento, Paolo Paoloni, Ania Pieroni (viac)Obsahy(1)
Studentky Rose a Sara objeví alchymistickou knihu architekta Varelliho, podle níž postavil někde ve světě tři budovy jako útočiště Třech matek nositelek zla. Když mladé ženy začnou pátrat po tajemství, Saru někdo zabije a Rose zmizí. V jejich pátraní pokračuje Rosein bratr Mark. Jak se ukáže, on jediný je schopný zastavit zlo, které chce ovládnout svět. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (119)
Ačkoliv bez výhrad sdílím názor Lucia Fulciho, že oč je Argento lepší komponista působivých scén, o to horší je scenárista, tady mi bezdějovost vůbec nevadila, protože Argento se konečně nepokoušel o nějakou šokující (čti: trapnou) pointu, které mu asi tradičně vymýšlel ten šimpanz z Phenomeny. Tady to je jenom o atmosféře a pěkné barevné paletě. I když, mezi náma, posledních zhruba 20 minut, od útoku krys, už je to i tady velmi strojený, nepřesvědčivý scenáristický zmar. To by se mi u již zmíněného Fulciho, Bavy, Lenziho a jiných režisérských matadorů nikdy nestalo. Argento není moje krevní skupina. ()
Argento po Suspirii šel ještě více dopředu. Vylepšil gore, atmosféru a i hudbu, takže Inferno podle mého gusta je jeho nejlepší dílo, které vytvořil. Příběh jde sice stranou, ale o to tu tolik nejde. Po několika letech jsem si Inferno zase pustil a musím zvýšit hodnocení. Já si nemůžu pomoci, ale tohle je jeden z nejlepších hororů vůbec. Skvělá atmosféra plná tajemna a skvělého hudebního doprovodu. Škoda, že se něco takového mu už nikdy nepodařilo zopakovat. 90% ()
Dario Argento se ve svém nejdražším a nejodvázanějším filmu zcela odtrhl od reality a vytvořil si v něm vlastní fantasmagorický vesmír, ve kterém dal plný průchod svým hororovým fantaziím. Interiér hotelu, v němž se většina děje odehrává, je architektonicky nesmyslný a připomíná spíš divadelní jeviště, konstantně zalité křiklavě barevnými světly, vycházejícími neznámo odkud. Hlavní postavy, které se střídají každých dvacet minut, jsou jen bezmocné figurky v rukou zlovolných sil a umírají velmi nepravděpodobnými, zato vizuálně poutavými způsoby. Argento kvůli navození snové logiky hercům dokonce nařizoval, aby se před kamerou chovali tak, jak by se normálně nechovali. Inferno bývá mnohými kritizováno kvůli nesouvislému a absurdnímu ději, stupidním dialogům a příšerným hereckým výkonům. Jiní ho zase vnímají jako pozoruhodné autobiografické snové dílo ve Felliniho tradici. Podle Argenta jde o jeden z jeho nejupřímnějších a nejčistších filmů, na který ovšem nemá moc dobré vzpomínky. Kvůli vážné nemoci musel některé scény režírovat vleže a párkrát ho dokonce zastoupil proslulý Mario Bava, který měl na starosti druhý štáb (natočil např. známou scénu v zatopeném tanečním sále). Výsledek je ryzí hororová symfonie, jejíž síla spočívá v Argentově vizuální virtuozitě, surreálné výpravě a burácivém rockově-operním soundtracku. ()
Už úvodná (najlepšia) scéna ukazuje to, akým skvelým režisérom a hrozným scenáristom bol Argento. Krásna mladá žena zablúdi do podzemia, ktoré hmýri neónovými farbami. Tam nájde dieru v zemi s vodou, do ktorej jej spadne brošňa. Keď ju nevie vybrať, vyzuje si topánky (!) a celá sa oblečená ponorí do vody. Tam je zaplavená miestnosť v klasicistickom štýle, ktorá je opäť plná farieb (odkiaľ tam vlastne ide svetlo?). Zrazu tam vplávajú mŕtvoly a žena tak hľadá hladinu, neberie do ruky topánky, ktoré tam nechala, ale rovno bosá, mokrá a polonahá uteká preč. Argento v dobrom aj zlom: neskutočne stupídne správanie postáv vyštylizované do monumentálnej hororovej opery. Snové, mrazivé, temné... ale zároveň až hypnoticky pomalé, bez vnútornej logiky a nadväznosti scén a s úplným nezáujmom Argenta servírovať čo i len trochu konzistentný príbeh, kde sa postavy nesprávajú ako po lobotómii. Inferno dozaista patrí do kanónu talianskej produkcie, ale nie je to láska ako Suspiria. 7/10 ()
Argento rozehrál symfonii strachu a hrůzy, do partů dal razanci sobě vlastní, tvůj snový styl, ale své dílo nedotáhl do konce a poslední partituru nahradil nějakým nedotaženým šmidláním. Jeho styl, kdy si po probuzení zapuisuje své sny a pak je spolu se scénáristou poskládá do mozajky celého děje slavil už dávno před Infermem své úspěchy a právě tady ho nechal spinkat v kolébce tvůrčího snažení a i když občas ze spaní vykřikne, je to na ději znát. Křiklavé až diskofilní barvy ulic a zákoutí, depresivní sklepení, postavy a atmosféra. Jen ten scénář druhé poloviny příběhu, tam to skřípe, tam to vrže. Postava Smrti samotné mi spíše připomíná průvody na karnevalech někde v Mexiku, těch na uctění mrtvých. Není to nic překvapivého a tak musím sáhnout k průměrnému hodnocení. Takže hranice mezi snem teď zůstala neprolomena a dojem z celého díla může být rozpačitý, stejně jako gurmánský dojem z přesoleného jídla. ()
Reklama