Vnútri Llewyna Davisa

Krásně vypadající příběh odnikud nikam, který vlastně nemá ani zápletku, ani pointu, ani nic jiného, čím se většina ostatních filmů povětšinou vyznačuje. Chápu, že to asi má být spíše taková pocitovka o životě jdoucím pořád v těch stejných sračkách dál a dál, ale mně tam prostě alespoň nějaká základní kostra chybí a bez ní mi to bohužel jako film nedrží. 6/10 (10.03.2014)

Tak to je zlý - těžká forma nudy se dostavila už v první minutě a spolu s ní i šok ze zaskočení, ne nepodobný situaci, ve které na hokejovém finále MS dostaneme ve stejném čase gól! Zbytek bych pak přirovnala k nedobrovolnému večeru u táboráku s Honza Nedvěd Revival, bez možnosti zpít se do němoty... zkrátka, už nikdy nechci skončit v nitru Llewyna Davise, zvenčí to namistrovanému vyžírkovi s neforemným zadkem, kterému tímto děkuji za posilující spánek, do kterého jsem během budování jeho kariéry upadla.... a jinak - Bůh ochraňuj námořnictvo Spojených států! (17.03.2014)

Vzhledem k poměrně vysokému hodnocení mám pocit, že jsem nebyla zrovna správně naladěná na tenhle film a nebo je to faktem, že nemám bratry Coenovy ještě tak přečtené. Velké pozitivum filmu je bezesporu ta deprimující atmosféra nesoucí se celým filmem, potažmo životem Llewyna, protože ten kluk to neměl ani trochu jednoduchý. Celý snímek se linul v hledání po ztraceném kocourovi, vztahu k Joan (Carey mně do té role vůbec nesedla), který byl pod psa a celkově jeho života, který byl na draka. Dlouho jsem obdivovala jeho houževnost a podmínky, v kterých se chudák Lkewyn snažil uplatnit v hudebním showbyznysu a jak jeho peripetie pokračovaly, tak já bych to už oproti němu dávno vzdala. Mě by odrovnala už jen ta ubíjející nekonečná jízda autem ještě v takové společnosti, která byla na zabití. Zaznělo tam pár bezvadných songů a když o tom tak přemýšlím, zase to tak špatný nebylo, ale jednou si to budu muset pustit ještě jednou. (24.01.2014)

Inside Llewyn Davis Vás zaujme především svou hudební stránkou, která je jednoduše skvostná. Veškeré užité písně společně s kamerou totiž velmi působivě dotváří paletu šedesátých let v USA. Za zmínku rovněž stojí i herecké výkony, v čele s Oscarem Isaacem či Johnem Goodmanem. Tím ale bohužel výčet všech pozitiv končí, jelikož dále je to je nevýrazná zmeť nelogického scénáře, chabého příběhu a neutěšeně uzavřeného konce, což tento počin bratří Coenů posílá do hlubokých hlubin filmového průměru. Škoda. „I'm tired. I thought I just needed a night's sleep but it's more than that.“ (06.01.2020)

Llewyn Davis. Ve svém nitru hudební talent, navenek však další Coenovic smolař, přežívající svoji nudnou existenci na cizích gaučích nebo po newyorských ulicích jen se svojí kytarou a kočkou, co není jeho a byť se jmenuje Odysseus (nebo tak nějak), tak po šourku ani památky (což majitele nepotěší). Llewyn chtěl zjevně od života víc než jen hrát pro šestákový obecenstvo v zaplivaným baru, možná snil být folkovou hvězdou nebo mít aspoň v občance štempl se svojí adresou, kde se bude povalovat na svým vlastním gauči. Jenže venku se píše rok 1961 a jeho hudba málokoho zajímá. Snad nejsmutnější film bratrů Coenů, o to líbivější je ale kamera mého oblíbence Bruno Delbonnela .. (29.01.2015)