Vnútri Llewyna Davisa

A zase nezklamali! Ti Coeni jsou pěkně vykutálení braši. V nitru Llewyna Davise je parádně melancholická záležitost, která dokáže vyvolat úsměv, smích i chvíle napjatého ticha plného jemných emocí. To vše za doprovodu výborného soundtracku, s perfektními herci a s neskutečně skvělou pasáží cesty do Chicaga, v níž září především John Goodman a která patří k tomu nejlepšímu, co Coeni kdy napsali a zrežírovali. Celou dobu jsem jen čekal, kdy se ve filmu objeví Bob Dylan, a ono pořád nic... Až pak na konci... Nebo vlastně na začátku? No, podívejte se sami. (26.03.2014)

Krásně vypadající příběh odnikud nikam, který vlastně nemá ani zápletku, ani pointu, ani nic jiného, čím se většina ostatních filmů povětšinou vyznačuje. Chápu, že to asi má být spíše taková pocitovka o životě jdoucím pořád v těch stejných sračkách dál a dál, ale mně tam prostě alespoň nějaká základní kostra chybí a bez ní mi to bohužel jako film nedrží. 6/10 (10.03.2014)

Napadá mě pořekadlo o posraném a padajícím záchodě. Ale tady je těch záchodů hned několik. Ale on to pořád zkouší, zvedá se, s nadějí, že snad bude líp. Bratři Coenové natočili film přesně v tomhle stylu. O looserovi, kterému prostě není souzeno téměř v ničem. V hudbě, ve vztahu, v životě…. Oscar mě velmi příjemně překvapil a Justin dokázal, že je nejen výborný zpěvák , ale i solidní herec, který si své role vybírá velmi pečlivě. (16.02.2015)

Podívaná, která v mých očích dojíždí na to, že o nepříjemných životních situacích vypráví až moc příjemně. Rovnoměrné tempo epizodní narace tentokrát nenarušuje (v pozitivním slova smyslu) žádná výjimečná vedlejší postava ani žádný okouzlující filmařský nápad, kterým by Coenovci rozčísli povrchnost a dostalo se až na jejich typický atmosférický poetismus. Isaac fajn a hudba hezká, i když ji ocení především folkoví nadšenci nad cca 80 let :) 70% (06.02.2017)

Llewyn Davis. Ve svém nitru hudební talent, navenek však další Coenovic smolař, přežívající svoji nudnou existenci na cizích gaučích nebo po newyorských ulicích jen se svojí kytarou a kočkou, co není jeho a byť se jmenuje Odysseus (nebo tak nějak), tak po šourku ani památky (což majitele nepotěší). Llewyn chtěl zjevně od života víc než jen hrát pro šestákový obecenstvo v zaplivaným baru, možná snil být folkovou hvězdou nebo mít aspoň v občance štempl se svojí adresou, kde se bude povalovat na svým vlastním gauči. Jenže venku se píše rok 1961 a jeho hudba málokoho zajímá. Snad nejsmutnější film bratrů Coenů, o to líbivější je ale kamera mého oblíbence Bruno Delbonnela .. (29.01.2015)