Nedotknuteľní

No, jsem zaskočen. Až do dneška jsem neměl absolutně žádné ponětí, že tento film existuje. Pak přišlo jedno doporučení, a já učinil nejrychlejší shlédnutí doporučeného filmu, co jsem kdy udělal. A vyplatilo se. Na začátku skvělá hudba, ze které se mi až ježily vlasy a mrazilo v zádech. Poté přišel dojemný a velice vtipný příběh. No a sladká tečka za závěr byla vrácení se na začátek, to ve mě vytvořilo úžasné pocity. A pak opět ta hudba. Tento film mě zahřál na duši, Francouzi dokázali, že jejich komedie jsou velice kvalitní. (31.03.2012)

Výborný skvěle dramaticky a scénáristicky vypilovaný snímek o tom, jak to mezi paraplegiky a podobně postiženými v reálném životě - nechodí. Philippe totiž patří k tomu zlomku populace, která si může dovolit život na zámku se spoustou personálu a v takovém prostředí se i ochrnutí snáší mnohem lépe než živoření někde v ústavu s vyhořelým personálem, který dává všemožně najevo, jak moc ho svojí pouhou fyzickou existencí štvete, a který vás permanentně udržuje ve stavu mizerného přežívání. Jenže takový pravdivý film by nenabízel tolik hřejivého humoru, zajímavých situací a přitažlivých postav. Vzájemná chemie mezi opatrovníkem Drissem, černošským plebejcem z periferie, a aristokratickým příslušníkem vyšší třídy Philippem je jednoduše dokonalá a plně funkční. Film neřeší jenom vznik jednoho velkého přátelství, ale zajímavým způsobem se potýká i se střetáváním různých kultur, společenských vrstev a věčného sváru tzv. velké elitní kultury s popkulturou lidových mas. Nedotknutelní skvěle naplňují oba žánry, ke kterým se hlásí. Těmhle hrdinům se smějete a zároveň se o ně bojíte. Kromě výše uvedené výtky bych měl snad jen jedinou - ten film je svým dovětkem zbytečně doslovný, tady bych nechal více méně otevřený konec a prostor pro divákovu fantazii. Celkový dojem: 90 %. (13.06.2012)

V životě bych neřekl, že rozkošňoučký, dokonale asimilovaný, vždy vítaný a pro svou novou vlast do úmoru pracující imigrant, který zrovna nezapaluje auta na pařížském předměstí, a ochrnutý galský Dustin Hoffman mě skoro dvě hodiny přinutí smíchy chrchlat průduškový hlen. Tam, kde by zaoceánská produkce vypotila 50 na 50 slizký patos s trapným kýčem, nasazují žabožrouti naprosto dokonalý, brutální charm a je z toho snad ta nejlepší komedie, co jsem za posledních pár let viděl. Mám teď úplně chuť adoptovat si vlastního kvadruplegika. Jsem upřímně zvědav, jak dlouho potrvá, než to Universal nebo Paramount zprzní nějakým náramně vypečeným rymejkem, ve kterém bude nechutný Seth Rogen vynášet bažanta Denzela Washingtona. To bude taková legrace, až s tím třeba spadne na schodech a tak..... (01.03.2012)

"Strom co zpívá? A ještě k tomu německy? Jak dlouho to trvá?" .... "Čtyři hodiny" .... "A doprdele." Film prošpikovaný bezprostředními hláškami jednoho zdánlivě bezvýznamného, nezaměstnaného imigranta, který čirou náhodou spadl do plného úvazku s bydlením na zámku. Konečně jsem také poznala to kouzlo, které mnoho diváků přikovalo k sedačkám. Zachumlaná do deky po namáhavém dni plném obžerství ale s blaženým úsměvem na rtech, jsem si užila právě uplynulých sto dvanáct minut. "Víte, kde vždy najdete kvadruplegika?" ... "To nevím." ... "Tam, kde jste ho nechal." :-) (26.12.2015)

V subžánru dramat s paraplegickým hrdinou panuje celkem nezvyklá hojnost, v drtivé většině případů spojená s vysokou uměleckou přidanou hodnotou. Vždy je také železným pravidlem, že jde o snímek akcentovaný silným humánním poselstvím, které je v případě Intouchables ovšem velmi umně ukryto pod slupkou politicky nekorektní černé komedie, jež se ve výsledku ukazuje býti tím pravým kořením. A je to ryze francouzsky hojný pokrm, menu, kde je od všeho trochu, rebelantství Uvnitř tančím, lidskosti Skafandru a motýla, herecké virtuozity Mojí levé nohy, důstojnosti hlavního hrdiny podobnému Hlasu moře, ale přesto je tu ještě cosi navíc. Třeba to, že jde v podstatě i o variaci poslední dobou v Evropě velmi oblíbené multi-kulti komedie, neboť idea multikulturalismu je tu nezvykle silná, a v rámci francouzské kinematografie jde vlastně o jakousi antitezi Nenávisti Mathieu Kassovitze. François Cluzet zase jakoby z oka vypadl Dustinu Hofmanovi, což přisype ingredienci filmového účinku socializace jako z Rain Mana. Pak je tu něco ryzí filmařské geniality (variace s vousy je jednou z nejlepších scén filmů poslední dekády, tak jednoduchá a tak působivá...), trocha těch emocí a (naštěstí celkem vkusných) emocionálních scén (opravdu vynikající závěr), poťouchlého pošťuchování snobů (abstraktní malířství, návštěva opery...), upřímnosti (jak jen je to v mainstreamovém, tedy komerčním, filmu možné), malinko sentimentu a velká, opravdu velká porce humoru. A je jedno, že výše zmíněné suroviny už byly dříve použity, důležitý je výsledný pokrm, myslím totiž, že 95 procent ostatních filmařů by z podobných ingrediencí uklohnilo nejspíš jen nestravitelný patetický kýč, to, že se duu francouzských režisérů podařilo natočit jímavý film, považuji za maličký zázrak. Jedna z nejlepších komedií poslední doby, utvrzující přitom naše civilizační hodnoty. Vynikající oduševnělá zábava. Čistoskvoucí nádhera... (20.04.2012)