Na hrane zajtrajška

Na Hromnice vstanu a opařím se bordelem z vesmíru. Kdybych já byl stosedmdesáticentimetrovým scientologem a mohl si střihnout několikadenní reparátní opakovačku s neodolatelnou slečnou Emílií Tupou, vysral bych se okamžitě na všechny lidožravé mimozemské brouky, frajersky se opřel pravou rukou o nejbližší zeď, pravou nohu ležérně přehodil přes levou, zkušeně si odfoukl z čela imaginární melírovanou patku, sjel ji uznalým pohledem chovatele klisen a zkusil bych pro začátek s donchuánským úšklebkem samolibou pózu testosteronového klátiče: „Ahoj prdelko, zamrdáme?“ „Jdi do prdele, verbale!“ Hm, tak tudy ne, rána do hlavy, restart. Takže opačný extrém. Trémou svěšená ramena, prsty obou rukou nervózně přejíždějí přes palce až ke zpoceným dlaním, pohled nesměle fixuje špičky u nohou díky poraženecky svěšené uhrovité hlavě, třaslavá, zadrhávající fistule patřící otylému panici: „Dododobrý den, papapapaní Bluntová, momomohl bych vám, proproprosím, sáhnout na pppprso …. nenenenene, chci říct pppprst?“ „Odpal, leštile!“ Zase špatně, rána do hlavy, restart. Je čas vytáhnout těžší kalibr. Pohledem plným nešťastně nenaplněné touhy v němž se ještě stále zračí odlesky pohasínajících ohňů té spousty čarovných potlachů znějících něžnými a tolik citlivými songy bratrů Nedvědů se vpíjím do jejich blankytně modrých očí a zasněným, jemně modulovaným vokálem nenapravitelného romantika řku: „Emílie, drahá, pojď se mnou ruku v ruce kráčet vlahým letním podvečerem vstříc počínajícím červánkům, posledním planoucím slzám umírajícího slunce, a toužit, ať zítřek už nikdy nenastane!“ „Pojdi, mrzáku!“ Ups, opět vedle, rána do hlavy, restart. Tak ještě jeden zoufalý pokus. Kostkované kalhoty s puky, šik střižené sáčko krémové barvy, bílé ponožky směle vykukující z černých mokasín od Bati. Světácky smekám slamák, odhaluji černě dobarvované, pečlivě nagelované skráně a sugestivně úlisným hlasem kolonádního obšousta se z pod pěstěného kníru táži: „Slečno Emilko, zdalipak jste již někdy zkoušela pít Vincentku v leže a nahá?“ „Vrať se do hrobu, debile!“ A je to. Arzenál kompletně v hajzlu, nula skolených. Rána do hlavy, restart. „Kurva, já už teda fuckt nevím! Tak víš co, vyliž si jí sama, krávo nafrněná!!! Já jdu zatím sejmout ty červy.“ Výborný, zábavný film, plný plnotučných časomanipulativních vychytávek a Emilka by si ani nemusela sundávat to brnění! (11.07.2014)

Cynik ve mně by chtěl říct "dosud nejlepší herní adaptace." :) Plno nelogičností (zvlášť ten konec byl trochu podivný, čti emericky pitomý), občas postavy řeší věci zbytečně složitě, přitom se mi to fakt dost líbilo. Dynamický děj, napínavé, místy velmi vtipné scény, Cruise docela sympatický a Emily jsem kupodivu tu vojandu věřil. Shrnuto: konečně akční SF, co není komiks. A není dementní jako autoboti. Asi to takhle stručně stačí, no ne. (01.06.2014)

Vykrádá to snad tucet filmů najednou, takže každá druhá scéna vám evokuje originály, ve kterých jste to už viděli. To má být zase nějaký sen současných diváků nebo co? Samozřejmě nejsem sám, kdo si toho všiml, takže mnoho komentujících vypisuje seznam filmů, které byly potřeba k tomuto slepenci a většina komentářů je tak znovu na jedno brdo. No nic. Spíše mě zaráží, že i po tomto zjištění se tady ozývají zmatené výkřiky o údajně chytrém blockbusteru a nejlepším kinozážitku od Inception. Vždyť i to ústřední téma už bylo použito snad v deseti filmech. Vrcholem je pak nápad zřejmě velkého myslitele udělat z Emily Blunt blondýnu. Skutečně tady fungují pouze odlehčené scény a hlavně pocta mistru Kubrickovi, kterou zde nezmínil vůbec nikdo, což je pro mě snad ještě větší WTF moment než ódy na tuhle nenáročnou jednohubku. (22.09.2014)

Nebudu zastírat, že jsem si při sledování Na hraně zítřka střídavě vzpomínal na Cameronovy Vetřelce a Hvězdnou pěchotu. V žádném případě to ale není výtka, Cruiseovo cestování časem se naopak bezesporu zařadí mezi nejpoctivější akční nářezy posledních let. Sice by sneslo trochu vyladěnější expozici a menší přitlačení na pilu v samotném závěru. I tak tu ale máme nesmírně velkolepý sci-fi biják, jenž uhání dopředu jako splašený a konstantně ohromuje epickou akcí, která ždíme PG-13 na maximum. Na hraně zítřka je vlastně malý splněný sen. Zatraceně cool řežby s emzáky tu jsou prokládány skvěle načasovaným humorem, zároveň ale funguje i náležitě emocionální vztah dvou protagonistů. Připravte se tedy na nervydrásající popcornovou jízdu, která má špičky žánru vyloženě v dohledu. (8/10) (29.05.2014)

*Drobné spoilery* To nejlepší z vylodění v Normandii ze Zachraňte vojína Ryana, ty nejděsivější mrštné stroje z Matrixu (sentinely), to nejvíc stresující ze Zdrojového kódu (neustálé opakování a vylepšování již prožitých událostí), bezchybné triky, přehledná akce bez rozklepané kamery a chaotického střihu, netrapný, sympaticky drsný humor na odlehčení a nabitá poslední půlhodina ve stylu „všechno, nebo nic“ vám nedovolí v klidu rozkousnout ani první popcorn. Paradoxně jsou však nejzábavnější první dvě třetiny, kdy se den stále resetuje a vlastně o nic nejde, než předvídatelné finále, které tlačí na emoce./// Nekonečný teror pro lehce namyšleného chlápka z reklamní agentury z plátna tryská, byť na temnou stránku mohl Liman zatlačit ještě víc. Kdyby se tvůrci víc věnovali frustraci hlavní postavy a ve finále by se zcela vyhnuli romantickému klišé (na líbání není čas, ani když jste v Paříži!), mohl to být akční sci-fi film roku, protože taková dynamika a údernost v kombinaci s dobrými herci, scénářem a nepodlézavou hudbou se často nevidí. Skvělým příkladem ráznosti a švihu filmu je např. scéna, kdy Emily stojí nad plazícím se Tomem, který má asi zlomenou nohu. Než však stačí svůj stav upřesnit, „Full metal bitch“ mu nekompromisně vpálí kulku do mozku. A jedeme znovu, ku*va! 85–90 %, pokud nemáte averzi ke Cruisovi. [Kino 2x, 2D, titulky] (28.05.2014)