Súkromný vesmír

Není žádná sranda, točit tak dlouho časosběrný dokument a při tom nevědět, kterým směrem se to pak vše ubere. A to je asi to, co mi zde trošku vadilo. Dokumentu nechybí dobré záběry, i pár dobrých rozhovorů, ale co mi chybí je nějaké to velké finále. Popravdě řečeno, ani jsem nečekal, že mě víc budou bavit záběry na Karla Gotta než rodiny Kettnerových. Díky tomu, to také hodnotím, pouze jako průměr. Možná jde i o to, že osud jejich syna mi nepřišel, až zas tak zajímavý, aby na tom byl postaven celý dokument. Znám totiž dva případy ze svého okolí, kteří měli podobný osud, ale jejich životní cesta se pak daleko víc zkomplikovala. Bohužel o nich nikdo nikdy žádný dokument nenatočí, což je velká škoda. (21.08.2012)

Jednoznačně největším problémem Soukromého vesmíru je jeho délka, zkratkovitost, kdy se X let života jedné rodiny shrnulo do cca hodiny a půl, přičemž toho v něm (divákovi) dost chybí. Naopak ty historické/politické události tam spíš přebývají, a to „nenápadné“ káravé poukazování na Gotta jako člověka, jehož hvězda září za každého režimu, mi přišlo úplně mimo (resp. ať se tomuhle tématu klidně někdo věnuje, ale v jiném dokumentu). A postupně stále větší zaměřování se na syna Honzu na úkor zbytku rodiny mi taky nepřišlo jako úplně nejšťastnější řešení (a že by mě bavilo se koukat na nevybouřeného, nevyrovnaného a nevychovaného spratka, který pořád nesouvisle mele něco o svobodě, to by se úplně říct nedalo). Jinak nápad s těmi deníky je fajn, ale víc než 3* si tenhle dokument nezaslouží. „Jana to nějak dlouho nedostala…“ (02.03.2013)

Tato umělecká adorace všedního života mě osobně irituje. Celý ten dokument je totiž zoufale... banální. Nebýt těch prostřihů se všemi těmi dobovými záběry Gotta, dobývání vesmíru a novoročních projevů potentátů - které jsem osobně shledal jako fascinující - snad bych tento dokument ani nedokoukal. Umíral jsme u něj nudou! Soukromý vesmír je podle mě voyerský pohled kamsi, kde vlastně k vidění není vůbec nic. Mimochodem jsem překvapený, jak rychle od vstupu do kin šel tento dokument v televizi - už po nějakých 8 měsících. (07.10.2012)

Skvělé. Líbí se mi, jak Helena Třeštíková propojila soukromé životy jedné rodiny a společenské události, které měnily tvář Československa a posléze Česka. Hlavní slovo má zejména otec, hlava rodiny, který všechno zaznamenává na fotografiích, na kameře a hlavně v deníku. No jo, jenže jedna rodina, to není jen Honza. Chyběly mi sondy do života Evy a Anny, obou dcer. Chápu, život Honzy, který žije v atraktivním Španělsku a hulí už snad deset let trávu, je asi mnohem zajímavější a pro Helenu Třeštíkovou zřejmě typičtější, ale mě zaujaly právě ty dokumenty, ve kterých se (zdánlivě!) nic moc neděje. Mám už dost všech těch fěťaček a věčných lhářů a huličů. Chtěla bych zase něco civilnějšího a la Manželské etudy. (07.10.2012)

Chtěl jsem si sypat popel na hlavu, že budu paní Třeštíkovou lacině kritizovat, protože mě tenhle její film narozdíl od většiny jiných jejich filmů nudil, přičemž jedinej rozdíl spočívá v tom, že tentokrát neměla štěstí na zajímavej objekt svého dlouhodobého zájmu. Nakonec si ale říkám, že to tentokrát nedopadlo proto, že tomu tolik nedala, respektive že tomu dala málo. Možná se Kettnerovým fakt nic moc nedělo- kromě toho, že se rodily děti a v puse se jim po čase objevovaly zoubky. Ale přesto mi přijde, že to paní Třeštíková brala hákem. Málem to nebylo z čeho postříhat. Zachránila to ta četba z deníků. Bohužel ne co do spádu, pouze co do stopáže. Jsem o dvě dekády mladší než Kettnerovi, o 2 roky starší než Honza. Neodnáším si z toho nic, co bych dřív nevěděl. Třeba si v tom ale něco najdou mladší generace..? Stejně bych jim ale raději doporučil Manželské etudy. Tohle byla fakt taková B-Side Heleny Třeštíkové & spol. P.S.: Nehodilo by se přiznat podíl na režii synovi? (30.12.2023)