Stendhalův syndrom

Je sice pravda, že La Sindrome di Stendhal nedosahuje (excelentních) kvalit, které měly filmy z Argentova vrcholného období (tedy mezi lety 1975 - 1990, od Tmavě červené po Dvě ďábelské oči), směle se však vyrovná "Zvířecí trilogii" s níž italský mistr napětí a atmosféry na počátku 70. let vstoupil do světa gialla. Ostatně třeba způsob zpracování motivu změny genderové identity tento snímek pojí s Čtyřmi mouchami na šedém sametu (1971), byť jde samozřejmě o problematiku, jíž se Argento věnoval ve většině svých děl (což platí i pro leitmotiv Stendhalova syndromu, tedy zkoumání znepokojivé moci umění). Jen je trochu škoda, že své největší trumfy film vyloží hned v úvodní půlhodině (při scénách návštěvy galerie, prostoupení obrazem či probuzení v autě jsem si říkal, že tohle bude další Argentův majstrštyk), přičemž později jeho zajímavost lehce poklesne a režisér divákům dokonce spíš napovídá místo toho, aby se je snažil zmást - například sekvence vraždy ve skladišti, která je nasnímaná z hlediska vraha, ačkoli jeho identitu a podobu již diváci znají, prozrazuje, že odhalený zabiják nejspíš bude mít tajuplného "kolegu". Ještě se dá vznést stížnost k několika digitálním efektům předpotopní úrovně, ale to už je opravdu docela malá vada na vcelku velké kráse. (22.04.2013)

Silná podívaná. Argento se zde zaměřil především na psychologii. Rozpolcenost a vůbec celkový osud hrdinky ve mně vyvolával celkem negativní pocity. Může za to skvělá Asia , která zde předvádí intenzivní výkon a hudba mistra Morriconeho. Nečekaná kadence pocitů. Chvílemi jsem měl pocit, že znásilnily mě. (27.07.2010)

Daria musela jeho dcéra ako malá veľmi hnevať, asi neustále plakala a on sa nevyspal a potom jej zrejme nikdy nekúpil na Vianoce tú správnu hračku. Inak si totiž neviem vysvetliť, prečo ju v Stendhalovom syndróme mučí viac ako Lars Von Trier akúkoľvek zo svojich "hrdniniek". K filmu potom len toľko, že ma zaujala ako atmosféra, tak scenár a Asiin výkon a koniec koncov aj záverečný zvrat, ktorý má trochu väčšiu hĺbku ako sa na prvý pohľad môže zdať. Nejde ani o to ako šokovať, ale skôr vyjadriť názor, že niektoré rany sa s nami vezú navždy. (02.10.2021)

Kde by bylo giallo bez Argenta?! Žlutý subžánr sice měl už dávno to nejlepší za sebou, jeho praotec se však bez něj neobešel ani v letech devadesátých. Sice i tentokrát vznikla lehce nadprůměrná detektivka bez výrazné erotiky nebo násilí, ale útočí obsazením (v čele s psychopatem Kretschmannem a Argentovou dcerou s ošklivou blond parukou) a silnou uměleckou stránkou. Člověk si díky ní připomene, jak úchvatná je ona galerie Uffizi. Sám mohu potvrdit... (01.02.2014)

Naprosto vynikající! Za doprovodu mistra Moricconeho nás výborná kamera vede příběhem, kdy vraha poznáme hned zkraje, avšak napínavosti to vůbec neubere. Úvodní scéna v galerii je velmi působivá - jen hudba, kamera klouzající střídavě z Asie na plátna mistrů a zpět, halucinace, sny... Oblíbená Argentova červená je opět všudypřítomná - výtah, závěsy, šaty (s bílými puntíky), růže, mašle, rty, boxerské rukavice, krev na bílé halence, na zemi, na zdi, na obětech, na rtech, na rukou... A jde-li Asia s růžovofialovým deštníkem, pak okolo ní alespoň projde žena s rudým. Strach, násilí, sebepoškozování, střelné zbraně, žiletka. Morbidněji než vydloubnutí oka působí násilí na ženách. Znásilňování, byť z něj mnoho vidět není, je velmi brutální. A také se zde často a hodně křičí. Speciální efekty měl na starosti zkušený Sergio Stivaletti, který už s Argentem spolupracoval (např. Opera či Fantóm opery). Když se zdá, že zvrácená hra je u konce, přijde kruté pokračování... (30.03.2012)