Ať žije nebožtík

Filmy s Haasem a Mandlovou miluji. Není jich mnoho (Mazlíček, Živor je pes), avšak stojí za to. "Ať žije nebožtík" patří do této trojice a plným právem patří mezi nejen divácky nejoblíbenější prvorepublikové filmy. Specifický Haasův humor, zdatný sekundant v podobě Václava Trégla a věrného psíka, nezbytná přítomnost stále se ve filmu více prosazující Adiny Mandlové, Jaroslav Marvan či Čeněk Šlégl - osvědčené sestava, která nezklamala ani zde. (17.01.2008)

Blízké přátelství, které pojilo Martina "Maca" Friče a Hugo Haase se výrazným způsobem vepsalo také do dějin českého filmu. Oba muže spojoval především smysl pro humor. V Haasově případě to byl humor ironický, sarkastický a v lecčems nekonvenční, u Friče zase převládala touha sdílet smích společně s ostatními, tedy jak se členy filmařského štábu, tak samozřejmě s diváky. Jejich autorské filmy patřily ve své době k opravdovým trhákům a mimo svou zábavnou formu vykazovaly i nezpochybnitelný umělecký přesah spoluutvářený právě Haasovým nevšedním hereckým projevem a Fričovou invenční supervizí upozorňující na rodící se fenomén. Ať žije nebožtík překypuje nadhledem, vtipem a okázalou ironií, kterou nešetří ani v okamžicích přísně vážných. Haas si doslova libuje v roli nenapravitelného flamendra, v mnohém připomínající hercovu skutečnou bohémskou povahu – galerie typicky "haasovských" bonmotů je odzbrojující a výborně vystihuje nejen dynamiku doby, ale především elegantním způsobem shazuje prvorepublikové elitářství, byť Haas v roli příslušníka tzv. zlaté mládeže není nesympatický, ale naopak. Na vrcholu hereckého obsazení se jako fondánový bonbonek zaskvěla Adina Mandlová, která se po skromném úvodu mohla v druhé polovině inteligentní filmové veselohry převléknout do přepychových modelů Ulli Rosenbauma. Byl to ten pravý kontrapunkt, který rozhodl o další hvězdné záři vycházející filmové hvězdy. Přehlédnout nelze ani vynikajícího Václava Trégla oděného v tradičním kostýmu věrného sluhy, Hašlera v jeho "nehašlerovské" podobě a neodolatelného Šlégla ve výborné scéně se šampaňským. Film nabyl na popularitě nejen u nás, ale také ve Spojených státech, kde sklidil femomenální úspěch, částečně zásluhou Jana Šímy, dnes neprávem pozapomenutého dirigenta a hudebního skladatele, který poněkud bláznivou taškařici opatřil moderními jazzovými melodiemi. Zářivá perla zlatého barrandovského věku, jejíž oslňující lesk nevymizel ani po více jak sedmdesáti letech. Tak kolik to dělá? Tři tisíce devět set. To je do pěti tisíc jedenáct set. Neračte mít těch jedenáct set? To by se mě moc hodilo. – Prosím. – Výborně! A v příštím tahu hrajete s sebou už s pěti tisíci. (03.10.2008)

Staré komedie jsou kolikrát vtipnější než ty novější. Toto je zářný příklad. Dovolte mi, abych to poupravil - ony jsou stejně vtipné jako ty dnešní, ale to je spíš dáno tím, že jsou plné zábavných dialogů, semtam písničky, vypointovaných situací a občas i nějakého toho roztomile nostalgického zpracování. Ale to vem čert, až se někdo bude dívat na současné komedie za pár desítek let, bude se buď smát přežitým trendům anebo bude nechápavě koukat, z čeho si to vlastně tehdy dělali srandu aneb přemíra popkulturních referencí je fajn, ovšem pokud referencovaný materiál zanikne z povědomí, ztrácí se i pointa vtipu. A to je pravý opak nebožtíka - příběh, který by se s hodně přivřenými oky mohl stát i dnes a proto má tento film 82% i když je skoro tak starý jako moje babička. (26.11.2011)

Takto si dobrú starú českú komédiu celkom nepredstavujem, no niektoré momenty stáli za to. Iné boli zase celkom zbytočným naťahovaním času, ako napríklad asi jeden z mála Číňanov v českom filme tej doby. Na prehnané herectvo a teatrálne výkony starších filmov som celkom zvyknutý, ale Hugo to tu preháňal, a pritom Adina takýto problém nemala. Koniec dobrý, všetko dobré, v tomto prípade celkom priemerné. (25.12.2014)

Fričova klasická komédia už na mňa pôsobila dnes značne kŕčovito. Komédia založená na rôznych nedorozumeniach, ktoré sa vyriešia v hodine dvanástej má samozrejme potenciál, lenže ten nie je myslím využitý tak, aby pobavil aj desiatky rokov po svojom vzniku. Zo začiatku to nabudí, v strednej pasáži zase trochu unudí a koniec je už iba čakaním na to, kedy to konečne všetkým dôjde a budú šťastní až do smrti. Prečo mi má byť ale sympatický takýto márnotratný chlapík a prečo sa doňho zaľúbila Alina Mandlová, je pre mňa záhadou. Verím, že to svojho času rozosmievalo davy a preto sa prikláňam k vyššiemu hodnoteniu. (25.12.2014)