Réžia:
Paolo SorrentinoKamera:
Luca BigazziHudba:
Lele MarchitelliHrajú:
Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Verdone, Carlo Buccirosso, Isabella Ferrari, Giorgio Pasotti, Franco Graziosi, Serena Grandi, Luca Marinelli (viac)Obsahy(1)
Vizuálne fascinujúci film o hľadaní zmyslu vlastnej existencie a vyrovnávaní sa s plynutím času, zasadený do prostredia rímskej vysokej spoločnosti, sa sústredí na príbeh starnúceho spisovateľa a novinára Jepa (Toni Servillo) a jeho prostredníctvom odhaľuje rozklad a smútok, ukryté pod nablýskaným povrchom Večného mesta. (RTVS)
(viac)Videá (3)
Recenzie (504)
Vstrebať všetky odkazy a myšlienky z tohto filmu na jednu šupu je snáď nemožné. Obsahovo hlavne abstraktný snímok je natočený opantávajúcou režisérskou zručnosťou. Plný kúzla, ktorá pramení z kombinácie kamery, strihu a hudby, rovnako správne načasovanej reflexie. Je pravda, že film je dlhý, ale atmosféra jednotlivých scén v tomto prípade vyžaduje pomalú plynulú stopáž, žiadne náhlenie. Prelínanie vážnejších zamyslení a výsmech talianskeho snobizmu zvládnutá bezchybne. Večierky, slepá bezstarostnosť a životný hedonizmus versus chudoba, bázeň a rešpekt pred duchovnými hodnotami bola pre mňa najsilnejšie podaná cez hudobné spracovanie, ktoré je samo o sebe klenotom filmu. V neposlednom rade zo zástupu figúrok a celebrít Toni Servillo zahral svoje to najlepšie čo som od neho mala možnosť vidieť. Skratkovito film artový, dlhý, s abstraktným presahom pre náročnejšie divácke očko. Treba správnu náladu, pokoj, rozvahu a veľa času na vzhliadnitie, uchopenie a vstrebanie. ()
Sžíravá kritika povrchní společnosti, konzumního způsobu života, neschopnosti naslouchat (druhým) resp. neukojitelné touze plkat za každou cenu, důležitosti kořínků resp. kořenů a (pozdní) hledání sebe sama, to vše zasazeno do pulzujícího Říma, kde den nekončí západem slunce, ale naopak začíná, alespoň tedy pro hlavního hrdinu Jepa Gambardellu a jeho přátele resp. noční parťáky. Pozor, nejde však o žádnou filmařskou prvoplánovou manýru sebestředného režiséra a už vůbec ne vyprázdněnou povrchní pózu.Vnímavě odpozorované, nekompromisní, zároveň však s nadhledem a potřebnou sebereflexí odvyprávěné, hravé, s velkým přehledem a citem zahrané, laciných gest prosté, v nejednom případě humorně glosující, umně střídající ironii, sarkasmus, cynismus s upřímností, (audio)vizuálně opojné a navracející se k samotné původní podstatě (myšlence), tj; velké plátno resp. návštěva kina (milou) povinností. La grande bellezza je snímek, který si sice musí prožít každý sám za sebe, ale zároveň zasluhuje (festivalovou) atmosféru podobně naladěných resp. smýšlejících vnímavých diváků, přičemž osobně bych se nezlobil, shlédnout jej z nočního osvětleného Piazza del Campidoglio promítaném na provizorně nainstalované velké plátno Palazzo Senatorio. Tím nechci nijak snižovat tu přátelskou atmosféru kina Aero, včetně útulného bárku, kde se snímek následně příjemně v hlavě dohrává a rozebírá. [Obavy z přepálené stopáže byly naprosto lichými. Nejsem si vědom jediné nadbytečné scény a naopak bych min další hodinu „Velké Nádhery“ přivítal. Pokud mě i (brzká) opakovaná projekce v tomto utvrdí, o čemž momentálně nepochybuji, soukromá filmová topka po delší odmlce dozná změn. V případě té režisérské resp. herecké, se tomu děje právě teď a pokud by byla k mání i ta kameramanská, dá se lehce odhadnout, kdo by okupoval první příčky. Tolik k samotnému technickému zpracování snímku]. 100% s dovětkem, podobnost s Felliniho Sladkým životem resp. 8+1/2 není náhodná, přesto “stejné a přece tak jiné”. Edit: po třetí (kino)projekci nemám výhrad. Ten film zraje. Po té naplánované čtvrté (v rámci holešovického adventu Bio Oko) si stejně jako Rob Roy dáme s filmem několikaletou pauzu. ()
Audiovizuální nálož roku. Film, u kterého bohatě stačí pouze povrch, aby si ho vnímavý člověk dokonale užil (navíc do hloubky to stejně beztak příliš nejde - a to není výtka, spíše naopak, sám Sorrentino řekl, že je to v podstatě velmi jednoduchý film...celou dobu mě napadalo, že je to o ničem a zároveň o všem. Ale kolik je filmů, které jsou o ničem a kolik o všem? A jsme u toho.). Někdo, kdo natočí něco, co alespoň v první půlhodině působí jako naprosto neuvěřitelné zjevení (než si na to divák s vytřeštěnýma očima a celým tělem rozechvělým výtečnou hudbou pomalu zvykne), si zaslouží všechen respekt a titul jednoho z nejlepších současných (nejen) evropských filmařů. Sorrentino jím je (jeho naprostá suverenita snese srovnání snad jenom s P.T. Andersonem). Snad nejvíce mě ovšem překvapilo zcela nečekané množství skvělého a vkusného humoru. Tak dobře a upřímně jsem se v kině už dlouho nezasmál. Navíc klasicky výborný Servillo a jeho dikce (jasně, není to Mastroianni - jo, porovnávám neporovnatelné, ale já s tím srovnáváním Felliniho a Sorrentina nezačal :). Po slabém This is must be the place se s La Grande Bellezza vrátil na vrchol. Nemám ten výraz rád, ale řekl bych, že podle celkového feelingu samotného filmu i kolem něj máme před sebou něco jako "instant classic". Nezbývá než doufat, že tento rejža odolá vábení hollywoodských dolarů a bude i nadále tvořit v Evropě. ()
Pokud bych si Velkou nádheru sledovala na obrazovce počítače, asi bych ji před závěrečnými titulky vypnula. Ucelený příběh v ní totiž člověk nenalezne a po většinu stopáže tak nejde o to, co se stane, ale o to, jak to Sorrentino natočil. Zatímco Flaubertovi se tedy napsat knihu o ničem nepodařilo, Sorrentino film (téměř) o ničem stvořil a povedlo se mu ho udělat tak audiovizuálně nádherný, tak vtipný a tak zajímavě prezentující odlišné typy osobností, že v kině tato dvou a půlhodinová procházka Římem působí úchvatně. ()
Prispôsobenie sa skutočnosti, že nadšenci filmového umenia sú dnes viac vizuálni, menej intelektuálni. Sorrentinovi to vyšlo a film zaujal cieľové publikum. V istom zmysle ide o mestskú väčšinu dneška. Hrdia sa odlišnosťou od publika masovej zábavy. Majú prehľad v umení, psychológii, ekonómii času i živote. A zbožňujú Veľkú nádheru. Ale o čom bol film vlastne? Pripomínal návštevu galérie s pár vynikajúcimi kúskami a priemerným zvyškom. Disko párty, vibrujúca umelkyňa, analýza pokrytectva spisovateľky - aktivistky, botulotoxínový mág a scéna s plameniakmi sú stopercentnými ranami do čierneho. Žiaľ zvyšné ponímanie atmosféry mesta, jeho skvostnej architektúry, prchavých pohľadov do záhrad kláštorov v atmosfére sarkastického bilancovania vlastného života je neobratné. Od Felliniho na míle vzdialené. Pripomína mix video sprievodcu pre scestovaných (hľadajúcich iné ako prevarené pamiatky) a obratne sprdávajúceho filozofovania o živote, priateľoch a blízkych až po mediálno - zábavnú scénu. Hľadajúce záblesky šťastia v úprimne žitej duchovnosti, vrúcnych objatiach, dotykoch priateľstva a premýšľaní.Nie je to jasné? Nie je to presne k čomu nabádajú cvičebnice o šťastí či powerpointové prezentácie s poučnou príhodou? Mysli na maličkosti života, vrúcne miluj, nehromaď majetky, ale zážitky! Respektíve hromaď majetky, ale len aby si nimi získal Plnohodnotné zážitky a skutočné Emócie! ()
Galéria (38)
Zaujímavosti (7)
- Film je venovaný pamiatke slávneho talianskeho hráča rugby a tiež novinára Giuseppe D'Avanza - dobrého priateľa režiséra Paola Sorrentina, ktorý zomrel počas produkcie filmu. (MikaelSVK)
- Okrem talianskej metropoly Rím sa filmovalo aj v Toskánsku. (MikaelSVK)
- Performance, kterou ve filmu předvádí postava Talia Concept (Anita Kravos), je zjevným odkazem na tvorbu umělkyně Mariny Abramović. (Rob Roy)
Reklama