Veľká nádhera

Pokud bych si Velkou nádheru sledovala na obrazovce počítače, asi bych ji před závěrečnými titulky vypnula. Ucelený příběh v ní totiž člověk nenalezne a po většinu stopáže tak nejde o to, co se stane, ale o to, jak to Sorrentino natočil. Zatímco Flaubertovi se tedy napsat knihu o ničem nepodařilo, Sorrentino film (téměř) o ničem stvořil a povedlo se mu ho udělat tak audiovizuálně nádherný, tak vtipný a tak zajímavě prezentující odlišné typy osobností, že v kině tato dvou a půlhodinová procházka Římem působí úchvatně. (01.07.2013)

Velká nádhera je jako leporelo. Některé obrázky jsou krásné(Řím je popsán jako krásné město), některé ne, u některých nevím co znamenají a u jiných co znamenají. Po stránce vizuální a hudební stránce je film dobře udělán. Jep Gambardella je charismatický a připomněl mi svým chováním mého otce, pouze částečně, ale připomněl. Překvapilo mě vysoké hodnocení filmu. Musím však přiznat, že i Grande bellezza když není úplně mým šálkem kávy, tak je to film se svými kvalitami. (18.01.2014)

„È solo un trucco.“ Sorrentino navazuje tam, kde Fellini skončil. Výměna pohledů mezi Jepem a dívkami z klášterní školy, oddělenými od hrdiny mříží, nápadně připomíná závěr Sladkého života. Zatímco ale Marcello do světa římské smetánky teprve pronikal, Jep Gambardella již pronikl, prozkoumal a (pozdě) pochopil, že autentický život se odehrává na druhé straně. Na druhé straně nejen ve smyslu prostorovém, ale i časovém – útočiště před všeprostupující prázdnotou hrdinovi skýtají vzpomínky na dětství, kdy ještě nevěděl, kdy teprve poznával. Jestliže jej jeho flâneurovské bloudění, jehož jsme svědky, něco naučí, pak skutečnosti, že sami sebe a svůj vlastní příběh popřít nemůžeme. ___ Nikoli přímá konfrontace s náboženskými symboly, ale setkání s nevinností (dívky, líbající se milenci) a s plynoucím časem (časosběrný fotografický projekt), krátká nahlédnutí do reality, která je stejně prchavá jako krása nebo láska, jsou duchovně nejhodnotnějšími okamžiky Jepovy profánní existence. Pár vteřin trvající střetnutí Fanny Ardant, která si s sebou elegantně nese postavy ze všech filmů, v nichž kdy hrála, vydá za hodinovou návštěvu kostela. Během těchto momentů si Jepe snad uvědomuje, že možná zná každého a může se dostat kamkoli, ale že pro něj přesto zůstávají hodnoty těžko dosažitelné, o něž má smysl usilovat. ___ Velká nádhera je filmem doby a společnosti bez narativního potenciálu. Veškeré příběhy již byly odvyprávěny, zbývá jen cyklické přehrávání známých situací, mechanické obměňování herců, rolí a rekvizit. Všechno, pohřeb nevyjímaje, je pouze performance. Čas a pohyb se staly irelevantními. Sorrentino přesto dokázal natočit o světě popírajícím dvě základní charakteristiky kinematografie film pulzující životem. Byť jde o život, který nemá směr. ___ Díky neustávajícímu pohybu kamery, překvapujícímu střídání typů záběrů (různé druhy jejich návaznosti by vydaly na samostatný rozbor), vsazování nečekaných objektů do mizanscény a živému soundtracku, který nedělá rozdíly mezi Bizetem a italským popem, nepřestává Velká nádhera plynout a nedovolí vám odejít z kina, dokud skutečně nedozní poslední tón. Teprve poté můžete zpracováváním naznačených myšlenek začít vyplňovat prázdný prostor, který před vámi byl rozprostřen. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, Sandiego (30.10.2013)

Okouzlen krásami Říma i ženského těla obchází stárnoucí spisovatel známé ulice a místa, potkává známé tváře, je přesycen všedností a přece v ní nachází nitky nevšenosti.Ten ironický okrývač nevlídné pravdy mě začal bavit hned na začátku. Pokud se chci v současnosti podívat na zajímavý film, vyberu si Paola Sorrentina, zatím mě nikdy nezklamal. Jeho způsob vyprávění připomíná trochu Tarkovského a Godarda, ale oprvadu jen připomíná. Má vlastní způsob vyjádření, kterému bytostně rozumím, používá mluvu, která je mi vlastní. Opravdu veliká nádhera!! (15.07.2017)

Nevím proč, ale tenhle film na mě působí mrtvě, neživotně. Přitom já ulítávám na metafilmech, které se obracejí do minulosti a historie kinematografie, když mi přijdou povedené. Navíc Fellinoho mám moc rád a Dolce Vita od něj úplně nejradši. Ale tohle je jenom zastydlá, řemeslně slušná z nouze ctnost, co se mi snaží vetřít do přízně líbivými obrázky. Fakt že ne, po hodině už to jenom nudí. Navíc se Sorrentino, stejně jako v minulém Tady to musí být, snaží dát velmi okázale "návod na život", což mi přišlo svou polopatičností až trapné. (A Fellini to nikdy nedělal - vůbec si, a můžete to nazvat mojí namyšleností, myslím, že Sorrentino Felliniho moc nepochopil. Fellini nebyl artový kýčař, co záměrně natahuje filmy a utápí se v jejich sebou nabízené kráse.) (30.12.2013)