Assassin’s Creed

Pri hre Assassin's Creed som presedel pár hodín a osobne ju radím medzi to najlepšie čo som hral. S filmom som vedel, že to bude ťažké, pretože hra položila latku dosť vysoko. No a aj keď film nedosahuje kvalít hry, nemôžem povedať, že som sklamaný. Ale ani nadšený. Bavilo ma to, bavila ma krásna Marion Cotillard, bavil ma skvelý Fassbender, ktorému toto Asasínske dobrodružstvo sadlo, bavili ma akcie, ktoré (aj keď miestami boli zbytočne strihnuté do Animusu) boli vynikajúce, bavilo ma pútavo natočené španielske prostredie a ľúbila sa mi aj podmanivá hudba (aj keď na hudbu od Jespera Kyda nemá). Už menej sa mi páčil (a to je najslabšia časť filmu ) scenár. Občas sú tu menšie zmätky, čo je škoda a taktiež by to chcelo vylepšiť aj chémiu medzi postavami a aj príbeh, ktorý nie je zlý, ale chcelo by ho trošku pútavejšie a dravejšie natočiť. Každopádne som sa bavil a som viac menej spokojný, aj keď s časti sklamaný, keď viem aký zážitok to mohol byť, ak by sa to kvalitou priblížilo k hre. 80% - 4* (04.01.2017)

Warcraft na druhou. Předně je naprosto očividné, že o tom filmu hodně přemýšlelo hodně lidí. Je výsledkem usilovné a upřímné snahy, pracuje s promyšlenými koncepty reflektujícími videoherní podstatu a je vidět, že to není nahodilý blockbuster z nějaké továrny, ale dílo vznikající s péčí. Ale je to taky šílená pitomost, na rozdíl od Warcraftu navíc ukrutně nudná. A je to opravdu smutné. Chtěl bych ten film mít rád, chtěl bych ho alespoň respektovat, ale nejde to. To, jak se tu všichni berou vážně, jak mluví výhradně formou plakátových hesel, je daleko za hranicí směšnosti. Stěžejní postava Marion Cottilard je podivně vymletá a i ten Fassbender zcela postrádá osobnost. Navíc mám dojem, že v Hollywoodu zdražili elektřinu nebo co, protože hned v závěsu za Rougue One přichází další film, který na osvětlení šetří natolik, že v některých dialogových scénách není lidem ani vidět do obličeje. Assassin's Creed je svým způsobem fascinující film, o kterém půjdou skvěle psát studie, ale koukat se na to za boha nedá. (21.12.2016)

Justin Kurzel našel onen bájný kompromis mezi vyprávěním vlastní vize a dostatečně silným pochlebováním fanouškům her. V současné lince je na prvním místě stále hra o jablko, která je ale šikovně a potřebně minimalizována na základní funkce a obrysy. Nemá totiž cenu si nic nalhávat, právě tenhle artefakt má v předloze kolem sebe linku nejprve zajímavou, poté tolerovanou a nakonec bohužel až natahovanou. Potlačení nadpřirozených vedlejších motivů je proto jedině dobře a dává prostor Callumovi, aby se z něj stal hrdina z masa a kostí (o čemž si jeho herní předobraz Desmond mohl dlouhou dobu nechat jen zdát). Fassbender navíc funguje stejně dobře jako rozervaná oběť osudu, tak i jako nepřemožitelný Aguilar, který mě v akčních scénách nutí zadržovat dech a zatínat svaly. Nejvíc si ale vážím toho, že mě jako hráče (do světa Absterga a spol. jsem se úspěšně ponořil celkem šestkrát a Eziova trilogie nebo Black Flag patří zatraceně vysoko) nenechává jen odškrtávat povinné příběhové nebo žánrové trademarky, ale naopak při čekání na skok důvěry mě šponuje až neuvěřitelně. Výhrady tak mám jen k logickým chybám, což mě mrzí o to víc, že se v nich snažím pokud možno nikdy nepitvat. Absence všeho kromě obušků je ale pro ochranku skutečně otravně okatý handicap a chvílemi ruší, stejně jako nejasnost toho, kam až sahají genetické možnosti Callumových vzpomínek, které zase zamlží nejemocionálnější scénu celého filmu. I přes tyhle hrboly si ale hašašíni doskákali k pozici mojí nejoblíbenější herní adaptace a propadák v pokladnách kin mě bude ještě dlouho mrzet. (13.01.2017)

Maně tuším, že film vychází z nějakých digiher. Tvůrci však museli počítat i s tím, že si jej pustí někdo, kdo naposledy pařil vlka, jak chytá do košíku produkty slepičích ovulací. Takže pozor, detailní spoilery, díky nimž budete o ději vědět totéž, co já po ukončení martyria! Týpek neumí jezdit na kole a přišel o rodiče. Ne tak úplně, protože za třicet let objeví otce, jak kouká z okna. To ale není podstatné. Asi. Tak tedy - náš hrdina provedl cos, pro což dostal provaz. Křeslo. Vlastně lehátko. Tam mu bylo intravenózně vpraveno něco tak rafinovaného, že se probudil až v Madridu a jeho tělo vězeňská služba vůbec nepostrádá. Ihned po procitnutí se seznamuje se slečnou disponující aparátkem, který sebou mrská, dělá vžžžhům a přenáší lidské vědomí do naprosto detailních vzpomínek ztrouchnivělých předků. Konečně tedy chápu, co je to genetická paměť. Týpkovi to nejdříve nevoní, ale poté, co bezmála zdechne a alespoň tedy trošičku ochrne, se už už nemůže dočkat, až na přístroj opět rozkročmo naskočí a zavelí hyjé. Ve vkusně násilných vzpomínečkách na život a dílo praděda se leccos přihodilo, bohužel však nevím přesně, co. Brebentí se tam španělsko - latinsky a dobroděj, jenž to frknul na net v dabingu, neměl potřebu přilepit i titulky. Ve své podstatě však všichni zkouší dohonit Adamem nahryzlé jablko, poněvadž prý ukrývá data. O svobodě. No jako fakt. Abych nezapomněl - v tom Madridu u stroje je ještě řada dalších lidí z nějaké sekty (do které právě patřil i ten tatínek, co pohledem ze zaskleného průzoru poslední čtvrtstoletí kontroluje okolí a pouští slinu) a ti se najednou vzbouří, s čímž se nepočítalo, protože má jít jen a pouze o extrémně násilné magory. Vše pak krásně vyvrcholí schůzkou templářů, kterým vládne jedubaba. Sic, hle, no toť, etc. Meeting, co měl být korunováním tisíciletých snah tohoto (jak je zde vylíčen) všemocného a paranoidního řádu, byl po bezpečnostní stránce zajištěn způsobem, který umožnil podřezávání řečníků na pódiu nemytými protivníky, rafinovaně maskovanými kápí. Slečna vědkyně, které z našeho potomka hašišínů (neptejte se mě, prostě to je asi šíita, no) přinejmenším na chvíli navlhl drn natolik, že mu umožnila zakuchnutí jejího papá, pak nečekaně otáčí kormidlo a zadělává dementním proslovem (kolikátým již) na další díly. Takže klidně do toho, třeba to pochopíte lépe. Já se ještě hodinu po dosledování motám v kruzích a narážím do stěn své unimobuńky 1+výlevka v rohu. (11.04.2017)

Assassin's Creed je tak trochu krásnou zradou. Hravě „prázdný“ film. Skvělým příkladem jsou tři scény v Animu. Tyto očekávané sekvence začínají tak, jak by si mnoho fanoušků přálo, tedy krásnými velkými celky, výraznou hudbou a množstvím akce. Jenže jakmile se ke slovu dostane Aguilar, jsou akční scény z minulosti narušovány, nejdříve (a) přílišným důrazem na polodetail, čímž se komplikují prostorové vztahy, (b) zvyšující se frekvencí prostřihů do současnosti, do třetice pak (c) až (ne)příjemnou nekomunikativností vyprávění. Ani jeden ze zmíněných aspektů nepovažuji za „tvůrčí selhání“ jako spíše záměrnou snahu dezorientovat diváka. Což podporuje výrazná stylizace, důraz na kombinaci velkých celků a pohyblivého rámování (paradoxně pro ustavení majestátních prostorů mimo akční scény), volba španělského jazyka pro historické dialogy i jistá odtažitost a neproniknutelnost postav a prostředí. Jako by Kurzel lehce deformoval klasické vyprávění tím uměleckým. Skvělé jsou také momenty, kdy film divákům nedovoluje prozkoumat (potenciálně) bohatý a široký fikční svět, nikterak důsledně nerozvádí historii konfliktu obou stran, a dokonce hlavní postavy nijak výrazně nepsychologizuje. Assassin's Creed je vlastně zábavná ukázka toho, jak moc příjemné může být sledování až lehce nepříjemného filmu. Trailery i marketingová kampaň slibovaly akční nálož, která se hrdě postaví vedle vynikajících videoherních blockbusterů, ne podvratnou jednohubku, která diváka trochu potrápí. // Další důkaz toho, že videoherní adaptace jsou extrémně podhodnocené. (18.01.2017)