Sama v čase normálnosti

Scénář Lucie Konášové nezklamal. Zachycuje normalizaci zase trochu jinak. Charaktery postav jsou dobře vykresleny, navíc se opírají o přesvědčivé herectví. Překvapivě zareaguje postava Davida Prachaře po povýšení. Prolínání osobní a profesní roviny na pozadí politiky působí nenásilně, uvěřitelně. Dobová kulisa je na televizní film výborná (státní hymna na závěr vysílání, diskotéka s Kaťušou...), ale v závěru působili až moc aranžovaně pankáč v jednom pokoji a z televize křepčící Michal David v druhém pokoji. (08.01.2012)

Téma Charty 77 nebylo dosud veřejnoprávní televizí vytěženo ani z poloviny tak, jak by si to tenhle nesporně důležitý moment naší historie zasloužil, takže už za volbu tématu má Viktor Polesný body navíc. Nejvíce se tenhle nový televizní film blíží Brabcovu PF 77, nemá ale onu naléhavost a hloubku. Šedavost normalizace byla trochu potlačena, nesklouzla ale k podivně pastelovým návratům seriálu Vyprávěj. Hlavně z počátku jsme měl trochu problémy uvěřit některým hercům jejich role, scénáristka ovšem vedla jednotlivé dějové linie tak umně, že mne příběh záhy vtáhl a už nepustil. Hlavně propojení dobového kontextu a ryze osobních problémů vdovy, matky samoživitelky v éře reálného socialismu stojí za pochvalu, stejně jako vykreslení charakterů všehoschopných soudružek a kariérních lékařů. Výborná byla pak rekonstrukce příjezdu Václava Havla a Pavla Landovského k poštovní schránce a jejich pokus poslat chartu prezidentu Husákovi. Dojem autentičnosti podpořilo i použití dobového televizního vysílání a dalších dobových propriet. (Silvestr 1983 mi pak čistě subjektivně připadal, jako by vypadl z nějakého filmu Bohdana Slámy, ti punkeři byli úžasní...) Z hlediska kolektivní paměti je dobře ukazovat právě takovéhle příběhy, aby se na dobu totality u nás jen tak nezapomnělo... Záslužný (veřejnoprávní) počin... (08.01.2012)

Myslel jsem si, že film tak nějak s nadhledem ukáže něco z časů normalizace, a dočkal jsem se dost podivnýho vztahovýho filmu, ve kterym se snad všechny postavy chovaj poněkud divně a navíc každou chvíli některá z nich předvede nějakej těžko uvěřitelnej fatální obrat o 180°. Všechno to retro oblečení, retro účesy, retro nábytek a různý záležitosti jako charta 77, pořady v televizi se soudružkou Pelikánovou, nebo různý narážky na to, že bylo strašně těžký sehnat punčochy, filé a hajzlpapír, jsou tam jenom tak na okrasu. (17.09.2012)

Se špatným scénářem se dobrý film udělat nedá. Motivace postav tady funguje leda jako deus ex machina. Jejich jednání je tak nelogické, že se mění podle toho, jak zrovna scénáristka potřebovala postavit určitou scénu a pak mžikem v další scéně se už zas chovají naprosto jinak. Postavy navíc půsbí značně nepříjemně, až hystericky - to hlavně ženské. Vrchol je rodinný soud, závodní schůze a postava matky. ____ Nemůžu si pomoct, ale kdyby stranické schůze v sedmdesátých letech řešily, že ta a ta sestřička souloží s tím a tím doktorem a co z toho plyne (že by musela opustit pozici vrchní sestry? Ani omylem! I dneska by ji tím spíš získala, natož tehdy), tak by tím zabily tolik času, že by se pacienti museli obrátit pro pomoc k babám kořenářkám a zaříkávačům. /8. 1. 12./ (08.01.2012)

Na českou tvorbu velmi povedený film. Nela Boudová je skvělá všude, téma Charty 77 nevyužité. Oceňuji také to, že nedošlo k happyendu :) P.S.: Když jsem si přečetla komentář igi B., byla jsem z toho fakt znechucená a připadala si jako na diskuzích zpravodajských serverů. To na ČSFD, myslím, nepatří. (08.01.2012)