Suspiria

Excelentní kousek od mistra italského hororu Daria Argenta. Italům proudí v těle horká krev, ale, jak mne kdysi náhle napadla myšlenka, její nejsytější konzistence se však pro mě projevuje jako mafiánská a hororová krev. Námět či příběh není nijak zvlášť originální, spíše filmovými tvůrci snad nejčastěji zpracováván. Film sám o sobě mě ani tak moc nevyděsil, spíše jsem zůstávala ohromena nad jeho výtvarným a hudebním zpracováním. To taktéž zapříčinilo, že jsem se během filmu mnohokráte přistihla, že na něj doslova hledím s otevřenými ústy. Snad možná i více než polovinu dojmu ze Suspirie, mi dodávala fascinující, nezapomenutelná a naprosto dokonalá hudba Claudia Simonettiho a Goblina. (25.07.2010)

Na rozdíl od Tenebre se v Suspirii Argento maximálně zaměřil na hypnotickou atmosféru a senzuální expresionismus a vydařilo se. Co zůstává, je neochota či neschopnost nahnat strach. Argento věří v emoce jako takové. A přeškoda toho blboučkýho děje. Argentovi patrně v dětství někdo vtloukal do palice, že děj a forma jsou dva póly jednoho magnetu a nemůžou sdílet stejné lože. (03.11.2007)

Je něco shnilého v baletní škole. A je to super. Miluju tyhle atmosférické horory. Vizuálně je to značně halucinogenní a hraje k tomu boží hudba. Vždycky když začlo to chraplavý lá lá lá tak měl ten film koule. Finále je zase správně přestřelené, ale bohužel krátké. Škoda že retardovanej sluha Pavlos dostal tak málo prostoru. Rozhodně to dokáže i vyděsit takovým tím ryzím způsobem, že máte strach z tý iracionality dění. Spíš ale budete mít na tváři potměšilý úsměv, nebo hodně otrávenej škleb. Já patřím do kategorie a) :) (02.10.2010)

Pastelkovo sýte farby rozliate do znepokojivého sna, plného príznakov tajomnej hrôzy, s hudbou zvýrazňujúcou pocity úzkosti a paniky. Prehliadka vycibrenej kolorovanej bizarnosti stojí za zážitok z pozerania samotného aj v menej strašidelných scénach. Zvláštnym posunom oproti realite sa vyznačujú aj farby predmetov (sivobiele tapety, oranžová krv....). Kostra príbehu je archetypálne jednoduchá: vnímavosťou obdarená slečna sa oboznamuje s temnou stránkou života vstupom do domu poznačeného zlom. Ďaleko od domova sa stáva žiačkou tanečnej školy plnej podivuhodných, nepriateľsky pôsobiacich figúr (učiteľky s tvárami stiahnutými prísnosťou, zlovestná bárišňa so synom, rumunský pomocník s výrazom dementného zločinca). Škola ju má naučením správnych krokov pripraviť na cestu do dospelého života, namiesto toho sa však prepadá stále hlbšie do akejsi halucinačno-ospanlivej temnoty. Veru, ako hovorí psychiater vo filme: čarodejníc ktorým ide len o vlastný prospech a v jeho mene sú schopné páchať akékoľvek ničomnosti je v reálnom živote pomerne veľa. Pozn.: Zaujímavá je rezignácia na sexualitu utešene rozvinutých dievčat (drobné náznaky vzťahov pripomínajú skôr hovory o láske na základnej), čo je možno v dôsledku pôvodného režisérovho zámeru obsadiť tanečnú školu maximálne dvanásťročnými dievčatami. (15.12.2006)

Primární snaha Suspirie je děsit. Dala by se ve svém principu přirovnat k japonské Nenávisti, která rovněž přinesla haldu šokézních chvil, obalených titěrným, nikterak důležitým příběhem. A pokud je obsah podřízen formě záměrně, těžko to dokážu nazvat záporem. Suspiria DĚSÍ. A je v tom lepší, než Nenávist. Audiovizuální stránka je bizarní, divoká a eskaluje ve chvílích mordů, které jsou mimochodem velmi pozoruhodné i svým provedením. Okultní atmosféra všechno umocňuje. Trochu nešťastným prvkem je nevěrohodná barva krve, srážející drastickou stránku věci... ale i tak jsou scény vražd prostě fascinující. První zarazí svou umnou prací s napětím a následnou brutalitou, druhá mate těkáním kamery po okolních budovách, aby nakonec vrazila divákovi (i oběti) tvrdou podpásovku, třetí si svou oběť dlouho vychutnává, s moc pěkným psychologickým trápením a drsným koncem. Hudba (made in Goblin) je mrazivá, nepříčetná a šílená, chvílemi až neúnosná; největší boj s touhou jít a rozsvítit mi způsobovala ona. Šílená je ostatně celá Suspiria, abych někomu nedával falešné naděje. (09.06.2008)