ACAB: Všichni policajti jsou parchanti

Tvorba filmů o složitých společenských problémech klade na filmaře vždy velké nároky už ve fázi rozmýšlení, jak danou tematiku uchopit. Dobrý film by ji neměl nepřístojně zploštit a v ideálním případě by na ni měl přinést nějaký podnětný náhled (namísto toho, aby jen suše konstatoval "takhle to prostě chodí"). Zatímco ve zdejších komentářích vzpomínaná Tropa de Elite, respektive její zdařilejší pokračování, zaujímá subjektivní hledisko militantně smýšlejícího kapitána Nascimenta, přičemž ho zároveň konfrontuje se silným ideovým protivníkem, ACAB se pokouší na etické otázky spojené s prací pořádkových policejních jednotek nahlížet z různých stran a skrze různé postavy. Bohužel se tím chytá do pasti, která je s takovým přístupem často spjatá - dopouští se příliš schematického a nuceně působícího ideologického vyvažování: Když nám třeba film ukáže zlé přistěhovalce, které je třeba zpacifikovat, hned na to nám pro uklidněnou představuje přistěhovalce hodné, na nichž je pácháno příkoří zlými nácky. Papírem také šustí celá linie s vedoucím jednotky a jeho neonacistickým synem, která končí u velice předvídatelné pointy. Film tak nadhazuje množství morálních dilematech, ale nenaznačuje žádné odpovědi, což v jeho případě není ani tak plodem snahy o nějakou vyváženost, jako jeho nevelkou objevností. ACAB ovšem dobře funguje jako působivý a empatický vhled do práce pořádkové policie, která už z principu nebývá nikde moc oblíbená - a v Itálii, zemi, která plodí mnoho politického napětí a jejíž kinematografie je poznamenaná silným levicovým proudem, to jistě platí dvojnásob. (08.07.2013)

A.C.A.B. skrátené heslo, ktoré nechýba ani na múroch môjho rodného mesta. Tento snímok skvele zachytil extrémizmus, ale hlavne zvrátenú tvár policajnej jednotky. Celé to vystihol obraz umiestený v policajných kasárňach, kde jednotka bola zvečnená ako bohovia na Olympe, ktorí však "vládli aj za bránami svojho sveta". Nadradenosť, ktorú nosili stále so sebou sa rozhodli tvorcovia rafinovane potlačiť a to vložením mladého adepta, ktorý sa postavil proti takému spôsobu vládnutia. Veľmi dobre pôsobilo aj zvolené prostredie, pretože Taliansko je jeden zo štátov kde futbalový extrémizmus patrí k najsilnejším a tak bez umelých doplnkov to pôsobilo ozaj skutočne. Technická stránka filmu vyznie možno nenáročne, ale jednoduchosť a rozprávanie jednotlivých životných situácií vytvára skvelú harmóniu (výborné podanie konfliktu jednotky a fanúšikov, nefalšovaná radosť pri zbavení viny, čistenie parku a tak ďalej). Užívateľ Sufferer má už predbehol, ale aj tak mi nedá spomenúť výbornú, úvodnú melódiu na ktorú nejde zabudnúť 70%. (10.03.2013)

Když se ve filmu potkají tři z mých oblíbených filmových témat (sport, politika, násilí/agrese), nemůže to dopadnout špatně... slušné 4* + bych přidal detail, co se mi fakt zamlouvá, film jde proti aktuálním trendům zvyšujícím oblíbenost těch "rádoby akčních" filmů poslední doby (jako jsou krásné ženy, postelové scény, atd..) a striktně se zaměřuje jen a pouze na dané téma... (13.07.2012)

Nečekané překvapení. Velice dobře zvládnutá italská akční podívaná z prostředí policajtů, fotbalových chuligánů a přistěhovalců, prostá jakéhokoliv hollywoodského sentimentu a s hnusně depresivní a bezvýchodnou atmosférou. A ovšem také přehnaně afektovaná, realita určitě takto nevypadá. Ale co, dobře se mi na to koukalo a po všech těch amerických policejních filmech byla tohle pro mě velmi příjemná změna. (02.04.2013)

Do jednotky těžkooděnců infiltruje praxí a úctou nepolíbený zajíc, který se snaží ve svojí nové jamce všemožně zapadnout, aby nakonec po krysím způsobu vzdoroval určitému myšlenkovému kvasu, který v azurově opřilbených hlavách nebezpečně bují zhruba jako maminovské špeky v pase mých kdysi výstavních spolužaček. Stefano Sollima, a pojďme mu na chvíli slepě věřit, vykresluje Řím, jak ho ze sluníčkovatých turistických kartinek asi neznáte, latentně feministický, bez jasné národní identity, morálně vachrlatý, trochu multikulti. Na základě průsernatých zpráv zevnitř (TV aj. mediální mrdky) i zvenčí (štrapáce jejich rodin) začínají emoce na bengárně bobtnat a vařit jako v papiňáku. O to smutnější je, že film de facto končí v době exploze... (15.07.2012)