Dnes naposled

Jak vidno, Vláčilův HADÍ JED měl svého plnohodnotného předchůdce. Film jakoby vůbec nevznikl v období sice doznívajícího, ale přesto ještě stále silného budovatelského nadšení. Vynikajícímu hereckému obsazení odpovídají i skvělé výkony. Velikáni minulosti, dnes již všichni nebožtíci, ukazují, jak široká byla škála jejich hereckého umění, schopnosti charakterizovat a individualizovat výkon a svěřenou postavu. Zmínku ale zaslouží i pozoruhodně zralý výkon Ireny Kačírkové v roli "ženy z rozhraní" nebo věrohodná studie tehdy neméně mladého Vlastimila Brodského. Fričovský fenomén měl a má více rozměrů; velký tvůrce se zdaleka neomezoval na "jen" veseloherní žánr. Minulost není nikdy uzavřená; vždy má co nabídnout a čím překvapit. (29.04.2013)

Znáte ty filmy, ve kterých je poukázáno na nějaký závažný problém, řešení se zdá být nemožné a na konci svitne jiskřička naděje? Tak podobný okamžik zde nehledejte. Ponurý film, ukazující příběhy několika mužů holdujících alkoholu. V mnoha scénách mně bylo trapně za ně, i když musím uznat, že oproti Menšíkovi v Ikarově pádu to byl jen slabý čaj. Shodou náhod jsem film viděl vzápětí po Děkujeme, že kouříte, takže dnes mám odvikačku double:) (16.08.2011)

Jednoznačně nejlepší film o metle, které se říká démon alkohol. Z těch mistrovských hereckých výkonů VŠECH zůčastněných sakramentsky mrazí!! Obzvláště slizkou a odpornou roli si střihl Jaroslav Mareš v roli podvodníčka Rendla. Delírium tremens v podání Františka Smolíka v roli zkrachovalého továrníka Taupeho je neskutečný. A tak bych mohl o každém něco napsat. Zkrátka geniální a pravdivá sonda do duší alkoholických ztroskotanců. " Jdete ještě s námi? " " Nene, z toho kouká zase ráno, to já znám! " Edit : síla tohoto snímku se potvrzuje, restaurovaná verze je v kině královský zážitek. LFŠ UH 2022. (07.02.2014)

Učebnicový příklad, jak mizerná filmová hudba dokáže napáchat veliké škody - ty synteticé pazvuky by mohly vhodně doprovázet leda humoristické skeče ze života mladého chemika, anebo nějakou nejapnou studiovou sci-fi bakalářskou povídku... A pak taky to poněkud příliš symetrické a za vlasy přitažené zakončení, jako vystřižené ze Zoly, filmu závěrem srazilo hřebínek. *** Jinak ale všechno to mezitím - to vrávorání paňáců s přeraženým hřbetem po šikmém tenkém ledě a ta usvědčená životní bezvýchodnost všech zúčastněných, která neoblomně ukazuje, že alkohol vůbec není příčina a že jsou na tom všichni stejně bědně, staří i mladí, už předem rozvržení, uzoufaní, určení k semletí mezi vzdálenou, v krvi kolující touhou žít jinak a tušením, že ten den, kdy se vytrhnou a vezmou život do vlastních rukou, nikdy nepřijde, a tak si raději ředí krev a otupují vědomí - to mělo tísnivé napětí, správně jemně vystupňované, takže byste jim chtěli aspoň chvilku držet palce, za ně doufat, že to nezkazí úplně všechno a všem, přestože víte, že v téhle lidské komedii jsou poměry sil dávno určené... *** Plus: Menšíkova postava hospodského, tvrdého a nezúčastněně nápomocného tragédiím svých štamgastů jako popravčí špalek, je silná a o to pozoruhodnější, když víte, že filmové Boží mlýny Menšíka o dvacet let později nechají, aby se v Ikarově pádu a Tažných ptácích ocitl v roli jednoho z těch na druhé straně pultu. Některé scény vyloženě volají po zálibném srovnání. *** (08.02.2014)

Já si teďka tohle vypiju, pak si dám prcka – a tím to hasne. Jméno Martina Friče bývá nejčastěji spojováno s populární komediální tvorbou prvorepublikové a protektorátní provenience a téměř se zdá, že v pozdějším období toho za pozornost už moc nestojí. Chyba lávky. Frič se po krátkém období osobní i tvůrčí stagnace vzepjal ke svému velkému comebacku tématem, se kterým dlouhá léta sám zápasil. V tom filmu je uložena velká životní zkušenost i svého druhu neobvyklá výzva, jak čelit problémům s alkoholem. Zároveň je zřejmé, že tu nejde o žádné plané moralizování, ale o komorní, v podstatě velmi intimní příběh několika lidí, kteří chtějí utéct před šedivou a ubíjející prózou života do světa fantazie a opojných klamů. Každý z nich má ke své závislosti jiný důvod, každý se u dna skleničky ocitl z různých příčin. Herci hrají civilně a dokáží s maximální přesvědčivostí zpřítomnit vnitřní hnutí svých postav. Zdeněk Štěpánek se úplně oprostil od zavedených jevištních manýrů a vysekl tady hluboký portrét člověka propadajícího se až na samé dno. Jiného druhu je potom Rážův houslista, samolibý frajírek, prahnoucí po exkluzivitě života a hledající dočasný únik v náruči atraktivní ženy. Je tu samozřejmě mistrovská herecká studie Františka Smolíka, který sice předtím odehrál bezpočet opilců a životních ztroskotanců, ale žádný z nich neměl v sobě takovou hlubokou duševní vyprázdněnost jako zkrachovalý továrník Taupe. Okamžik, v němž se pod vlivem rostoucího deliria vrací v představách k minulosti a v náhlém pomatení mysli postupně prochází prázdnými pokoji svého bytu, patří k vrcholným scénám Fričova filmu a v kontextu doby měla nepochybně silný účinek. Přesně zahraná je i Sovákova expresivní figurka profesionálního alkoholika; ve stejné rovině, i když v trochu jiném úhlu, se pohybuje Marešova role. Na rozsahem nevelkém prostoru na sebe výrazně upozorňují i další, především mondénní milenka Ireny Kačírkové nebo jedna z prvních větších příležitostí před kamerou Vladimíra Menšíka. Jak je pro filmy z této dekády typické, pokouší se o co nejrealističtější pohled na věc čili žádný happyend se nekoná. Ani nemůže. Své následovníky ostatně film získal v dalších dílech pozdějších tvůrců, mezi jinými například v Hubačově Ikarovu pádu nebo Pecháčkově sondě Dobří holubi se vracejí. (14.02.2010)