Saulov syn

Forma je obdivuhodna, pribeh (najma v druhom plane) silny, ale s vynimkou troch scen ma to neodpalilo. Navyse ani nepovazujem za nutne aby sa to pustalo nackom. Ti to vobec nepochopia. Na studijne ucely pre nich mame Schindlerov zoznam alebo Tiene a hmlu. Je dobre, ze to vzniklo, ale obdivujem to viac nez projekt ako plnohodnotny film. Dost mozno aj preto, ze mi tu velmi chybalo kino. 7/10 (21.09.2018)

Film bez minulosti i budoucnosti, který (nejen) kvůli tomu bude popisován jako "holocaustí Jdi a dívej se". Díky zvolenému formátu "dlouhých scén přes rameno" je nebývale intenzivní, sugestivní (ta práce se zvukem!) a zadře se ani ne tak pod kůži jako rovnou do morku kostí... Dokonce možná až příliš, protože je to neustále v pohybu a tak našlapané, že divák (ani postava) nemá byť jen jediný moment oddechu. Hrozí tak, že to ke konci svého diváka otupí, jakkoli hrůzy během šichty Sonderkommand jsou zobrazeny "jen tak jakoby mimochodem" v druhém plánu a jako každodenní rutina čili jsou v důsledku toho ještě o to více mrazivé a znepokojivé. A ať už vás to otupí či ne a ať už to vydýcháte či ne, tak je nesporné, že Saulův syn je jednou z výjimek potvrzujících pravidlo, kdy se filmové kvality a důležitost i naléhavost námětu kloubí v jeden funkční celek, kterému "festivalové haló" právem náleží. Když pro nic jiného, tak proto, že takovýto pohled na filmové ztvárnění holocaustu skrze industrializaci smrti byl již sakramentsky zapotřebí, jelikož zatímco v literatuře se čas od času objevuje, tak v kinematografii doposud citelně scházel. (10.10.2015)

Hlavní tahák evropských filmových festivalů a (snad) zasloužený Oscar 2016. Pohled na život ve vyhlazovacím táboře očima jednoho z členů Sonderkommanda. Kamera se prakticky celý film pohybuje s hlavním hrdinou a zabírá detail jeho hrůzou otupělé tváře. Jde o odvážný a originální přístup, který vytváří až klaustrofobický dojem. K atmosféře filmu se to ale hodí. Ten otupělý pohled vpřed. Stále před sebe. Nekoukat ani doleva ani doprava. Snažit se nemyslet na to, co se kolem děje. Snad jedině tak šlo z onoho místa okamžitě nezešílet. Humánní myšlenka důstojného pohřbu mladého chlapce tam kdesi v tom peklu na zemi, je v podstatě jediným motorem filmu. Tato hlavní dějová rovina je sice značně nepravděpodobná a vzdálená skutečnosti, ale pravda že sledovat 107min záběr jednoho člověka, jak stěhuje mrtvoly z plynové komory do pecí a pak umývá šatny od krve bez jakýchkoli dalších motivů, by bylo pro diváka už moc silný kafe. I tomu beznadějnému čekání na smrt a oddalování vlastního konce je třeba dát nějaký vyšší smysl, než je pouhý přirozený pud sebezáchovy. Jinak by to Oscara nedostalo. Přitom skutečný děs toho místa byl v tom, že zde žádná lidskost nezbyla a pro myšlení nebyl ani čas ani prostor. Jediná motivace byla přežít právě ten den a právě tu hodinu. 70% (10.09.2016)

Proč jsme museli sledovat osud zrovna toho největšího debila z celé Osvětimi? Nějaké ty rozhovory s přeživšími členy Sonderkommanda jsem už viděl a jsou to celkem normálně přemýšlející lidé. Všechny ty postavy okolo ve filmu byly daleko racionálnější. Tohle bylo vyloženě utrpení sledovat. Ale ne kvůli výborné kameře, zvukové stránce nebo kvůli všeobecným hnusům, co se tam tak trochu, ale spíš skrytě, děly. To bylo všechno fajn. Ale protože to bylo jako sledovat potápěče, na kterého se hrne lidožravý žralok, ale on si nutně musí vyfotit mrtvého kraba s urvaným klepetem a udělá pro to úplně všechno. Prostě příběh, se kterým se nedokážu ztotožnit a hlavní postavě jsem přál brzký konec pro její bezbřehou stupiditu. Může se namítnout, že motivace hlavní postavy spočívala v uchování posledního zbytku lidství. Budiž. Ale mohl si k tomu vybrat třeba něco, co má větší smysl. Například pokus o útěk, o který šlo všem ostatním, jenom ne hlavní postavě, která ho svou blbostí v podstatě kazila. Navíc ty rozhovory mezi postavami nedávaly vůbec smysl. Já vím, že tam na nic nebyl čas a prostor, ale i tak je každá věta úplně o něčem jiném a spíš jsem z toho cítil laciný kalkul, aby film nepůsobil moc jednoduše. Nebo je to třeba maďarštinou, nevím. Podobně mě štvala záměrná a celkem kontraproduktivní absolutní nepřehlednost a až přílišná chaotičnost a neorganizovanost práce v táboře. Tomu se mi nějak nechtělo věřit. Na snímku ovšem oceňuji jeho kameru, pár zajímavých scén a hezký konec. (28.02.2016)

Setkání se Saulovým synem pro mě představovalo tak intenzivní niterný prožitek, že jsem nebyl schopný k němu bezprostředně napsat komentář. Filmařům se podařilo navodit v rámci žánru tak vysokou míru autenticity, že překonat ji považuji prakticky za nemožné. Je to naturalistická návštěva pekla, jako by vás náhle ponořili do horké vody v kotli a téměř dvě hodiny jste cítili ničivé účinky síry, plamenů a kouře na své tělo. Saulův syn zachycuje 24 hodin trpké existence příslušníka Sonderkommanda ve vyhlazovacím koncentračním táboře. Svět kolem sledujeme očima otupělého vyčerpaného muže, který v posledních měsících zažil tolik hrůz, že vnímá díky obranému mechanismu své psychiky okolní svět jakoby v částečné narkóze přes filtry, zcela nezúčastněně. Až setkání s chlapcem, který zázrakem přežil pobyt v plynové komoře, v něm probudí lidské city. Protože jeho možnosti jsou nesmírně omezené, upne se k něčemu na první pohled iracionálnímu, k činu, který nechápou ani jeho spoluvězni. Svůj nápad uspořádat důstojné rozloučení se zesnulým v duchu židovských tradic brání v mezích svých možností ze všech sil. Pokud se nemůže starat o živé, postará se aspoň o mrtvolu. Saulův syn je nelíbivý, nepříjemný a depresivní film, který nejde doporučit na potkání. Vyžaduje jistý stupeň vnímavosti, schopnosti zachytit detail, domyslet napovězené. Na druhou stranu - hluboce zašifrovaný taky není a při četbě některých komentářů jsem poněkud nesvůj. Vážně je tak obtížné pochopit, jak to bylo se Saulovým synem a rabínem? Za sebe říkám, že jde o jeden z nejsilnějších filmových zážitků vůbec. Celkový dojem: 95 %. (04.05.2017)