Hvězda zvaná Pelyněk

Musím říct, že jsem se hodně divila, když jsem v titulkách četla jméno režiséra. Martina Friče mám totiž zaškatulkovaného jako režiséra komediálních kousků a on vyšel na světlo boží s tak vážnou látkou a ke všemu se nechal inspirovat skutečnou událostí, která se stala v Rumburku 21. května 1918. Ta událost vešla do dějin jako Rumburská vzpoura. Vůbec se těm vojákům nedivím, že se vzepřeli svému velení. Důstojníci, určitě aristikraté, se k nim chovali jako k póvlu. Rakušáci se vlastně vždycky chovali k Čechům tak jako méněcenným. Nejvíce mě vytáčel ten důstojník, který říkal, já jsem vlastenec a stojím za Čechy, to o mě ví každý. To byl největší pokrytec. Bohdalka tady není, kdo ví jak úžasná. Spíše byla na zabití. Její Tonka byla falešná jak pětník a vůbec mi k ní neseděla. (04.04.2011)

Propagandisticky překroucená fikce. 1)  Zpočátku autenticky (až na ty přestárlé vojáky) vyhlížející film se od půlky převtělil do stylu socialistických agitek 50. let. Celkový dojem falešnosti umocňuje i zvuk (venkovní zpěv) a zejména rozhovory jako z doby zakládání sociální demokracie._____ 2)  Váleční veteráni se ve filmu chovají dětinsky a dost nesmyslně._____ 3)  Ovšem nedostatkem lidského materiálu film očividně netrpěl._____ 4)  Zasvěcené info nejen o vzpouře samé, ale i o okolnostech návratu zajatců z Ruska a o věrohodnosti filmu uvádí Jindřich Marek._____ 5)  Výstižný koment: tomtomtoma***, Krysa SPK**. (25.05.2023)

Pitomě natočený film, zkresleně podaná historická událost ale se skvělými hereckými výkony. Rumburská vzpoura se logicky nemohla odehrát na šikanování Česti Řandy (mě šlapal komunistický feldvébl na krk a nutil mě vztyk a leh 730 dní a taky jsem se nebouřil, nemá to smysl). Čeští vojáci jsou tu podaní jako nesmírní blbové nechápající politickou situaci a fakt, že všude v evropě je válka, tzn., že marška bude (viz. Švejk). Šli do boje s vědomím, že jednou jsou stát, to je Rakousko-Uhersko již 400 let a že tam bojovat budou i když jim cíl boje byl u prdele. Bojovali tam, jako můj děda z toho důvodu, že kdyby nestříleli na Italy, Rusi nebo Francouze, zastřelí je důstojníci z vlastních řad. Šikana v kasárnách byla ještě děsivější než za komoušů, právě z důvodu strachu všech z nastávající přítomnosti na frontě a pruské tradice. Ulička byl tzv. konečný trest, nikdo nebyl vinen, všichni jen trochu ale voják byl mrtvý. Útěk z Rumburka s lidovými popěvky a odhazováním zbraní je naprosto nereálná pitomost. Každý voják porušující takto závažně zákon si přece musí být vědom, že po něm půjdou a půjdou tvrdě. No ale co chcete od komunistů, kteří točí film o 1. světové? (03.05.2010)

Z Fričovy pozdní tvorby patří PELYNĚK minimálně k těm titulům, které mají svůj význam v rámci širší reflexe historických témat v domácím hraném filmu. A budeme-li konkrétní, poslední léta první světové války rozhodně nepatřila na plátnech k zvlášť frekventovaným úsekům čili už jen z tohoto důvodu je nutné ocenit jakoukoli snahu. Sólový dramatický part je tu ponechán Jiřině Bohdalové, která se v postavě vinárenské rajdy pokouší spojit tragédii s komedií, což jí ostatně šlo vždy nejlépe. Zajímavost: Hašlerovu písničku Když jsme byli v Itálii zpíval poprvé Vlasta Burian v jiném Fričově filmu, adaptaci Herrmannova románu U snědeného krámu. (07.04.2011)

Je povzbuzující číst pozitivní soudy o filmu, který si to nepochybně zaslouží. (Pro pořádek věci dodávám, že českých vojenských vzpour za první světové války bylo více (boka Kotorská); nejvýraznějšími a asi i nejslavnějšími z nich byly ještě na počátku Velké války - tak je také zejména v americkém prostředí i dnes nazývána - dva přechody českých pluků přes frontu včetně plukovních hudeb.) Zdá se, že první světová válka byl idylický konflikt; ve skutečnosti ztráty byly relativně větší, ekonomika méně výkonná, poprvé vůbec byly nasazeny zbraně hromadného ničení (bojové plyny) a týl byl ohrožen doslova na biologickém životě. Fakt, že druhá světová válka, která následovala po krátkém meziobdobí kulhavého míru, byla ještě horší a krvavější, na věci nic nemění. Zoufalství česklých vojáků bojujících za věc dynastie, kterou pohrdali, proti národním emancipačním zájmům, jež vyznávali, za tíživé hmotné situace, která se jich osobně dotýkala, sytých války z mnoha měsíců ruského zajetí, bylo nepředstírané. Atmosféra, zachycená ve filmu, je autentická a plně zrcadlí vzpomínky tehdy již houfně vymírajících pamětníků krvavého konfliktu. Snahy tehdejšího režimu přisvojovat si výsledky sociálních vření let 1917-1918 nepochybně silně spoluovlivněných ruskou bolševickou (listopad 1917) i předcházející demokratickou (březen 1917) revolucí, vyzněly i díky scénáristovi Janu Procházkovi hluše (o Fričovi, prapraprasynovci známého bouřliváka-revolucionáře Josefa Václava Friče, v tomto případě netřeba pochybovat vůbec). Silné umělecké dílo dokazuje, že i události, které se v minulosti staly zajatci režimistických frází, mohou být a jsou vydatným pramenem pro filmovou invenci a silný příběh. Jmenovat galerii skvělých hereckých výkonů nemá smysl, byl by to sice menší, ale velmi vydatný slovníkový výčet. Opakovaně musím opakovat, že nerozumím důvodu, který zabránil převodu tohoto mimořádného díla do digitální podoby na DVD nosičích. (27.01.2008)