Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Vše začíná během silvestrovské oslavy příchodu dvacátého století, kdy se v jednom nočním podniku sejdou tři přátelé. Notář Jiří Voborský, úředník Emanuel Střela a nadporučík Miloslav Jičínský. Ve stejném podniku slaví také Florián a Veronika Králíčkovi se svými dvěma dcerami Emmou a Julií. Když se Králíčkovi ráno doma probudí, najdou v Emmině pokoji spícího muže - Voborského. Otec prohlásí, že notář tím kompromitoval jejich dceru a proto se s ní musí oženit. Voborský kategoricky odmítá, ale jen do chvíle, než zjistí, že jde o dívku, která se mu líbila na silvestrovské zábavě. Po svatbě jedou novomanželé na venkov v naději, že tam budou sami. Už večer však nečekaně přichází Voborského přátelé. Kdysi si vzájemně přísahali, že se nikdy neožení a proto jim Jiří představí Emmu jako svou dceru. Situace se komplikuje nejen složitým předivem lží a výmluv, ale také příchodem rodiny Králíčkovy. Střela navíc ze záplavy lží nabude přesvědčení, že Emma není dcerou Voborského, ale jeho. Zmatky pokračují, když se Jičínský zamiluje do Julie, ale Voborský se domnívá, že mu jde o Emmu. Zkrátka zmatek nad zmatek. Tento námět byl již v českém filmu zpracován Václavem Kubáskem v roce 1925. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Recenzie (58)

pytlik... 

všetky recenzie používateľa

Fakt ty tři přátele nechápu. Takový jednoduchý předsevzetí, nikdy se neoženit, a minimálně jeden ho není schopnej dodržet. Přitom každej rozumnej člověk ví, že kvůli jednomu uvaření si nemusí kupovat celej hrnec, kvůli jednomu úklidu celý koště, prostě stačí se obrátit na hodinovou manželku a má to rychlejc, levnějc a hlavně bez řečí. Jo, kdyby si ti pánové dali nějaký těžší předsevzetí, třeba že každej den sněděj pouze jednu lžičku nutelly, když maj k dispozici plnej kelímek nebo naopak, že sněděj víc jak jednu lžičku melasy za dva dny, tak to bych pochopil, to se zkrátka dodržet nedá! ()

Skip 

všetky recenzie používateľa

Dost vydařená komedie, i když o něco málo horší něž ty nejlepší Haasovy kousky jako třeba Ať žije nebožtík nebo Mravnost nade vše. Kdybych měl vypíchnout něco z tohoto filmu, co mě obzvlášť pobavilo, pak by to bylo "slanění" Jindřicha Plachty z okna, nebo vyhláška o tom, že je zakázáno chodit po náměstí s povozy taženými dobytkem, neboť "je nevhodné, aby se po rynku dámy procházely ve společnosti volů a pánové ve společnosti krav". ()

Reklama

Marthos 

všetky recenzie používateľa

Je takřka nepsaným pravidlem, že mnohé z úspěšných divadelních inscenací jsou záhy následovány svým filmovým ztvárněním. Obdobná praxe nabývala čilého zájmu již v období třicátých let, kdy filmoví režiséři a producenti bedlivě sledovali každé zahájení divadelní sezóny předních pražských scén. Šamberkova satirická fraška, strefující se v milimetrové přesnosti do šosácké a prudérní společnosti přelomu století, se na repertoáru pražského Národního divadla poprvé objevila v rámci speciálního silvestrovského představení (1933) a čítala potom několik úspěšných repríz. Není tedy divu, že krátce poté se Šamberkův majstrštyk stěhoval do filmových ateliérů na Barrandově. Originalní, jemně ironizující humor filmu vtiskl především výjimečný Hugo Haas v roli nešťastného notáře Voborského, dohnaného svými povedenými kumpány k sofistikovaným lžím a přetvářkám. Jiřinu Šejbalovou, která kralovala jevištnímu nastudování, vystřídala v hlavní ženské roli tehdy třiadvacetiletá Jiřina Štěpničková, která vyvrátila mnohé z předem vyřčených kritických úšklebků a dokázala především sama sobě, že obstojí v konkurenci s přímočarým Haasem a dalšími velikány českého herectví. Nemalý podíl na úspěchu filmu má vedle Fričova rozvážného režijního vedení také nekompromisní Otakar Vávra, který tehdy působil zatím ještě coby scénárista a autor experimentálních avantgardních snímků, a celá plejáda vynikajících hereckých osobností v čele s Jindřichem Plachtou, Václavem Tréglem, Theodorem Pištěkem či Karlem Hašlerem. Vědomí, že bezmála osmdesát let staré filmové příběhy si stále získávají nové obdivovatele a stávají se legendárními, to jest nesmrtelnými, se zdá být dostatečnou satisfakcí pro všechny zúčastněné. ()

Karlos80 

všetky recenzie používateľa

Scénář: Emil Artur Longen a Otakar Vávra. Hudba: Karel Hašler (který zde i hrál), navíc skvěle herecké obsazení téměř ve všech rolích, i v těch téměř epizodních..Vzpomeňme si spolu např. na utlačovaného manžela Cafourka kterého ztvárnil Alois Dvorský.? Už to samo o sobě, a třeba ještě víc představuje a zajišťuje jistý úspěch a nevšední filmový zážitek. Nejlepší scény ? Tak určitě ta nakonec v podobě falešného a záhy nefalšovaného požáru pod vedením zmateného Bartoloměje Pecky (výborný Václav Trégl). A pak také ta kdy Emanuel Středa (Jindřich Plachta) vylejzá z okna, a kdy už je prakticky na zemi tak stále pod sebou hledá pevnou zem ! Na rozdíl od něho, já vím že stojím pevně na zemi, no spíš tedy sedím a dávám za lepší 3*. Kostýmové filmy, navíc z počátků našeho století ty já rád. ()

MovieFive 

všetky recenzie používateľa

Jedenácté přikázání začíná jednoduchou přísahou a pokračuje nabitým sledem událostí, opět trochu nadnesených. Pohrává si se známým motivem-záměnou postav, zatajováním nějaké informace a elegatním vybruslením ze zdánlivě nevyhnutelného maléru. Bylo milé vidět známé tváře ve vedlejších rolích i Haase v roli hlavní. Nějak ale bych jinak naložila s vývojem dějem-jednoduchá zápletka na začátek je dostačující, přesto bych zkrátka zvolila "jiné vtipné situace založené na jiné dějové lince". I proto je pro mě tento film zatím jeden z nejméně zábavných ve Fričově tvorbě. ()

Galéria (8)

Zaujímavosti (2)

  • Na scénáři se podílel režisér Otakar Vávra, čímž si získal všeobecné uznáni mezi profesionálními scenáristy. (kosticka7)
  • Hugo Haas měl ve svém vídeňském bytě „sentimentální oltář“ tvořený z fotografií těch událostí z jeho života, na které rád vzpomínal a které se mu navždy vryly do paměti. Jedna z fotografií byla právě z tohoto filmu, konkrétně fotografie ze svatební scény v kostele, kde je po boku Jiřiny Štěpničkové. Připomínala mu dobu, kdy byli oba mladí a kdy se jeden druhému líbili. Toto vzpomínání Hugo Haase je možno vidět v televizním dokumentu Na návštěvě u Hugo Haase z roku 1968. (Luxocculta)

Reklama

Reklama