Holub sedel na konári a premýšľal o živote

Nádherný pozvolný poetický slet obrazů, ve kterých se prolínají příběhy a postavy a témata různé závažnosti. Od nudné každodennosti, po hromadné vraždění. Myslím si, že ve filmu je více, než je na první pohled zřejmé. Koukala jsem nejdřív do půlky, ale pak mi to nedalo a první půlku zkoukla znovu, a víc se na film začala soustředit. Výborný nenápadný humor. (10.08.2016)

„To je fajn, že se máte dobře“ Chladné barvy, statická kamera, práce s inscenování do hloubky společně s absurdně komickou atmosférou je typická pro každý záběr-sekvenci Holuba. Zprvu nás film skrze černo-humorné „tři setkání se smrtí“ nabádá abychom jednotlivé segmenty chápali  jakožto samotné na sobě nezávislé celky, spojené pouze obdobným minimalistickým zpracováním a tématem blízkosti smrti. Jak ale dílo plyne dostává divák více a více prvků, jimiž může  jednotlivé záběry propojovat a jenž utvářejí vnitřní rytmus snímku a do jisté míry taky komický efekt: opakující se melodie; telefonující postavy ujišťující postavy na druhé straně, že je fajn, že se mají dobře nebo recepční zdůrazňující potřebu ticha, protože ostatní musejí ráno do práce. Vrátný tuto informaci sděluje dvěma obchodníkům se zábavními předměty, jejichž konání jednotlivé obrazy propojuje kauzálně a my sledujeme jejich neúspěšné snahy o prodej upířích zubů s extra dlouhými tesáky, smějícího se pytle a masky strejdy jednozuba. Opakování výčtu těchto předmětů opět funguje jako vnitřní parametr díla. Zatímco sledujeme neúspěšné snahy o prodej předmětů, aby byli schopni splácet své dluhy film nás od nich stále odvátí k dalším samostatným segmentům, které mohou být více čti méně provázané. Zároveň v rámci jejich příběhu můžeme sledovat další dílčí příběhy - nejpůsobivějším je vojevůdce s celou armádou táhnoucí do bitvy a následně se po prohře vracející zpět, který naše hrdiny konfrontuje v baru kam zabloudili, když nabízeli upíří zuby s extra dlouhými tesáky, smějící se pytel a masku strejdy jednozuba. Absurdní humor prostupující celým Holubem jej také uzavírá, když před obchůdkem s koly postavy rozjímají jestli je opravdu středa, zatímco je opravdu středa. (30.06.2024)

Vizuál snímku je rozhodně zajímavý, stejně jako třeba práce s jednotlivými scénami a s hudbou, ale nemohu si pomoct, tohle prostě není typ filmu, který by mě dostal a já se u něj bavil, celou dobu - teď nemyslím, abych se celou dobu smál, ale aby mě to prostě zaujalo. Tohle se snímku s krásně dlouhým názvem prostě nepodařilo. (09.11.2016)

Tenhle film jsem dal hlavně proto, že započal Skandinávský festival v Mladé Boleslavi. Snad jenom škoda, že pořadatelé vybrali zrovna tenhle kousek jako první, protože věřím, že dokáže hrozně moc lidí odradit od dalších filmů, které už třeba tak abstraktní a absurdní nejsou, spíš naopak. Celkově bych řekl, že právě tenhle autor je hodně mimo v rámci všech dobře známých a zajetých pravidel v rámci filmů ze Skandinávie. Má osobitý humor, osobitý způsob vypravování a hlavně osobitý náhled o některé lidské vlastnosti, které by ve svých filmech rád zobrazil, ale které jsem v tomto filmu za boha nemohl najít. Přišlo mi to prostě naprosto příšerný. Nejenom ty nekonečné záběry, kde se nic nedělo, ale třeba i fakt, že snad skoro všechny věty, které ve filmu byly řečeny, byly řečeny dvakrát. Většinou proto, že ten druhej v tom dialogu (ať už v jakémkoliv) byl brutálně nahluchlej. Hospoda u Kulhavé Lotty nicméně způsobila, že jsem film udržel alespoň na jedné hvězdičce. Ta je ale hlavně za tu absurditu celýho filmu, u které jsem se občas zasmál, ale spíš se většinou hodně divil, na co jsem to vlastně vůbec koukal. Po druhý bych to už asi nedal a spíš si prostřelil mozek. Viděno na základě Challenge Tour 2015 (09.04.2015)

Styl Roye Anderssona mi přijde pozoruhodný, ale nečekal jsem po zkušenostech s jeho staršími filmy, že mě může pan režisér zaujmout až tak! Tento film nabízí totálně nepředvídatelnou strukturu: Nejdřív se zdal být volnou sérií absurdně černohumorných anekdot, záhy dočasně přešel do fáze, kdy jsem marně tápal, na základě čeho Andersson vytváří a pojí vedle sebe jaksi nesouvisející scény... a když jsem se brzy zase více chytl, pan režisér mi vyrazil dech navrácením se v čase o 60 let zpátky ve stejné hospodě s fascinující muzikálovou scénou, aby po pár dalších scénách ještě totálně prolomil časovou logiku, když do relativně novodobé hospody nechal nákráčet v dobových kostýmech středověký (příp. max. raně novověký) regiment, jehož vůdce vyklizuje prostor od přítomných ženských jako kdysi na Karlštejně. :o) Tyhle, ale i další nápady mě však spolu s osobitou atmosférou a nápaditou hudební stránkou často nesmírně bavily, stejně jako absurdní bezemočnost vybraných postav v nevšedních situacích a hlavně ústřední dvojice zkrachovalých prodejců bizarních masek, kteří se napříč filmem objevují pravidelně v navazujícím příběhu. Dlouhé statické záběry s opravdu bohatým děním umožňují divákovi nejednou zaměřit krátkodobou pozornost na jinou část snímaného prostoru, asi jako v divadle při pohledu na jeviště, přičemž Andersson nejednou během záběru postupně využije i ty vedlejší dveře v rohu, prostor za oknem nebo jiný zpočátku nepodstatný detail přítomný na obrazovce. Dojem na cestě k pětihvězdě mi zkazilo jen pár drobností v podobě již méně poutavých předělových scén či přehnaně bizarní scény s opičím experimentem. Zase díky tomuto výjevu s uvádějícím nápisem „homo sapiens“ mi ale více došla potenciální myšlenka o tom, že každý člověk nebo tvor se ocitává v alespoň částečně podvládě někoho jiného, jehož řád ho nutí v něčem se přizpůsobovat nebo jinak být omezován a řízen... Nezaměnitelný zážitek, kdy jsem nejednou zíral s naprostým, ovšem vesměs pozitivním úžasem. [85%] (12.08.2024)