Lásky čas

Film o lásce, který není zas tak o zamilování dvou lidí, jako spíš celkově o lásce rodinné, navíc to má od všeho trochu: je to romantické, dramatické, feel-good, dojemné a jako bonus to má ještě cestování v čase. Finále je sice slzopudné, ale takovým příjemně nečekaným způsobem, plus Domhnall Gleeson s Billem Nighym jsou spolu prostě parádní. (14.09.2013)

Je pravdou, že po dobu sledování budete mít pachuť hořkých vzpomínek na kdysi zábavnou Lásku nebeskou i vám přijde, že režisér opakuje osvědčené motivy. Místy se člověk docela ale pobaví i zasměje. Ostatně, každý, kdo chová náklonost k jemným britským komediím, musí. Pak tu ale máme sci-fi prvek, který je samozřejmě dokonale špatně, ale to nevadí, je to jen cestička k neobvykle pojatému příběhu, který by jinak byl nudný jako nedělní ráno na pracáku. Bohužel, celou dobu jsem čekal nějaké záludnosti, klacky pod nohy "hrdinům", čachry s časoprostorem a ono tak nějak pořád nic, prostě to doklouzalo do normálního konce jako dojede auto na volnoběch do cíle. Pomalu a ztěžka. Ale ten Londýn, milá Ráchel a vlastně docela legrační Nighy, udělali pro romantický večer své. Čtyři, ať za noci nežeru led. (02.08.2014)

Jak málo stáčí, aby člověk odcházel z kina šťastnej a ani pořádně nevěděl proč. Humor, láska, originalita ( super konec ), výborný herecký výkony (Rachel definitivně miluju ), ale hlavně obrovský pozitivní náboj, kterým film střílí do každýho diváka v kině. "Vem si jeden den ve svým životě, nejdřív ho prožij běžně jako vždy a pak ten samej den prožij ještě jednou a všímej si každýho detailu....", absolutně nejlepší scéna celýho výbornýho filmu. Lidi, fakt zvědněte prdel a zkuste tenhle biják dát , myslím si, že v týhle době něco podobnýho všichni moc potřebujeme. (04.11.2013)

Ano, je to tak. Z toho psy prznícího, děti zneužívajícího, bezdomovce bijícího, důchodce okrádajícího, stohy podpalujícího, spropitné nedávajicího, odpad netřídícího, hygienu nedodržujícího, okenu popíjejícího a perník obědvajícího sebestředného cynického hovada, se na dvě hodiny stal pookřálý zasněný mladík s úsměvem na rtech, slinama na bradě a tendencí vrátit tomu slepému beznohému nebožákovi s harmonikou před kinem, zpět do kastlíku tu stokorunu na invalidní vozík. S přítelkyní jsme z kina odcházeli nadšení a tak nějak více šťastnější. Dokonce jsem ji mršku v parku na chvíli i pustil z vodítka a přemýšlel nad sladkými slovy, které doma napíšu k tomuto příjemnému filmu. Se slovy "láska, naděje, porozumění, oddanost, věrnost, časový paradox" jsem otevřel profil filmu a vyskočil tam na mě skutečně erudovaný výblitek cenami ověnčeného polyhistora Civala, který si stěžuje, že tam bylo moc cukru! Moc cukru! On jde na ROMANTICKÝ film a stěžuje si na to, že byl příliš ROMANTICKÝ! Naštěstí pro něj jsem zjistil, že podobných existencí, které šly na romantickou komedii a čekaly nejspíš pytle s uřezanýma hlavama, vyvražďování německých prostitutek nebo grupáč s ovcema, je tu povíreco. (19.11.2013)

Richarda Curtise mi bylo už před premiérou líto v jedné věci. Dostát očekáváním fanoušků, kteří si přáli něco na způsob časoskokové Lásky nebeské, zkrátka nemohl, ani kdyby se rozkrájel. Proto je o tolik překvapivější cesta, po které se vydal - a na které se žádný takový předem marný pokus nekoná. Ne že by se na romantiku nehrálo, vždyť kapela v metru nebo bouřlivý obřad mi svoji silou málem přilepily čelist na podlahu sálu. Jenže tu je ještě něco víc. Ony obligátní rodinné hodnoty, které se právě tady mění ve slovní zlato a soukromou emocionální tíhu. Právě v jejich síle se skrývá něco, co z Času dělá film až nehodnotitelný. Má totiž trochu zbytečně průstřelnou sci-fi stránku, podle očekávání dialogově dokonalou romantickou linku a spoustu přívětivého humoru. A pak přijde poslední třetina a z Billa Nighyho je člověk z mého života, ke kterému se nemám jakou skříní vrátit a všechno je zase někde jinde, mimo hranice pětihvězdné škály. A přesně tam, na samém konci, je nejlépe vidět, kam Curtis dospěl. Na místo, kde prostředky neslouží v prvním plánu romantice, ale romantika naopak slouží přesahu ještě osobnějšímu a nadčasovějšímu. Těžko proto říct, z čeho všeho se tu pan režisér stihl vypsat. Pokud se ale jedná skutečně o jeho poslední režijní počin, může ze stoličky odkráčet s hlavou hrdě vztyčenou, protože na posledním místě činu zanechává (opět) něco nenapodobitelného. (04.11.2013)