Hořící keř

Agnieszka Holland se neubránila růžovým emocím a její vlastní zainteresovanost se stala největší překážkou celého tématu. Nejhorší je to prolínání skutečných dokumentů a nekonečné záběry na Táňu Pauhofovou, kterak vstřebává nejrůznější kapitoly dějin. ___ Podruhé na #finaleplzen ještě únavnější. Hořící keř ve skutečnosti není Palachiádou, ale ženským filmem od režisérky o super ženě JUDr. Dagmar Burešové, která navzdory velmi namáhavé a klíčové roli v Palachově kauze nemá nejmenší problém hájit zájmy Palachovy rodiny, ale také vychovávat dvě holčičky povinné docházkou do mateřské školy, být dokonalou manželkou a morální občankou. Je okouzlující v každé situaci, nikdy jí nezklame make up, účes stále drží a pokud dostane dlažební kostkou během demonstrace, tak je ještě krásnější, než v soudní síni. Dokonalost interpretace Pauhoufové nepřipouští jediný lidský rozměr v postavě této neomylné právničky, která ač de facto zničila kariéru svého muže a Palachovým dodala jen jistou naději, bylo vše odpuštěno, zkrátka proto, že se rozhodla stát na správné straně barikády. #hbo (17.02.2014)

23 let od svržení totalitního režimu; zřejmě už konečně uzrál čas k televiznímu mapování českých hrdinů (i když protikomunistický odboj je národem prozatím akceptován jen v pasivní rovině, na aktivně bojující, ještě třeba na víc se zbraněmi v rukou, ještě doba neuzrála, bratři Mašínové si zatím musejí počkat). Tak prozatím se fokus zaměřil na pochodeň č.1 - na Jana Palacha a na dopad jeho činu na českou společnost, v osobní rovině pak hlavně na jeho rodinu, konkrétně na bratra a matku (tu ztvárnila opravdu vynikající Jaroslava Pokorná, svým způsobem dvorní herečka Agnieszky Holland, vždyť se spolu znají již od dob jejich společného studia na pražské FAMU + DAMU a v té době ještě slečna Pokorná hrála dokonce v jejím studentském filmu). Výborný scénář svým vyzněním přesně ilustruje plíživou normalizační destrukci lidské duše. A nejen tím přesným biblickým symbolem v názvu. Hořící keř je patrně nejzáslužnější televizní projekt, který tu byl za posledních 23 let natočen. Paradoxem ovšem je, že tuhle ryze veřejnoprávní službu plní soukromá kabelová televize (naše veřejnoprávní televize se totiž topí v močálu ostalgie) a o jednom z milníků novodobých českých dějin musí točit Polka. Agnieszko Holland, vyprávěj! (05.02.2013)

V závěru jsem se už sice trochu vrtěl, jenže za to mohla sedačka v kině - jinak můžu téměř bez nadsázky říct, že jsem se na filmovou verzi Hořícího keře skoro celé tři a čtvrt hodiny díval bez hnutí. Tak strhující mi tohle mimořádné dílo připadalo a s denním odstupem stále připadá. Samozřejmě, vidět seriálovou verzi, pěkně jeden díl po druhém, možná (velké možná) by se nějaký ten nedostatek objevil, protože bych měl čas si ho třeba všimnout. Jenže takhle mi film nedal jedinou záminku. Herci, scénář, režie, výprava... Všechno na velice vysoké úrovni. První třetina nejlepší, ale zbytek jí ostudu rozhodně neudělal. Pět čistých, nejčistších. (14.11.2013)

|| Scenár: Štepán Hulík | Hudba: Antoni Lazarkiewicz | Distribúcia: HBO Europe | Štúdio: nutroprodukce, HBO Europe || Už druhý, dušu drásajúci film za krátku dobu, čo som videl. Tento počin je z dejového hľadiska príliž úzkoobjektívny na to, aby plnohodnotne naplnil 206 minútovú metráž. Kôli televíznej produkcií je hromadných scén minimum, a všetky veľké udalosti doby sú buď pársekundové dobové zábery, alebo opísané formou tituliek. Je to samozrejme pochopiteľné, ale týmto spôsobom to mal byť radšej jeden 100 minútový kus, a celku by to prospelo v takej miere, že by to fungovalo ako celovečerný, plátnuhodný film. Takto je to rozťahaná právnická dráma s evidentným koncom. Duša mi trpela o to dlhšie. A to nemám rád. 72% | HD, THX, CZ DTS | (08.12.2013)

Dva nejtěžší úkoly, tedy vyhnout se bezmyšlenkovité obžalobě a nespadnout do Hledání ztraceného času, vyšly na jedničku. Od poznávání jednotlivých charakterů jsem se přes snahu o alespoň částečné porozumění těm zápornějším z nich dostal až k momentu, kdy jsem visel na každém slově či gestu Pauhofové i Pokorné a jen si přál, aby tenhle příběh mohl mít jiný konec, než jaký mu dějiny určily. Jen mě mrzí, kolik motivů si na svá bedra bere ve studentské linii Vojta Kotek. Je jich totiž až příliš a co hůř - nedokáže jediný z nich uhrát se ctí. (27.03.2016)