Marguerite a Julien

Francouzský snímek Marguerite a Julien vypráví tragický příběh o zakázané incestní lásce mezi sestrou a bratrem. S námětem v zásadě nemám žádný problém, jen mě mrzí, že celé pojetí (včetně hereckých výkonů) působí trochu chladným dojmem. Tento film zkrátka výraznější emoci divákům nepředá. (60%) (11.08.2022)

Postmoderní vyprávěnka s nezakrývanou stylizovaností, sentimentalitou, s patosem romantických příběhů se všemi tradičními kýčovitými motivy, která však v citlivé režii V. Donzelli neztratila syrovost emocí a sílu (sic trochu neobvyklé) lásky. Od začátku jsem si vyprávění ve vyprávění užíval, vždyť se nám nijak nezakrývá (docela vtipné) vykrádání motivů i různé filmové aluze (Bonnie a Clyde např.) a pointa celého příběhu je skvělá. Prostě jen originální film s dobrým příběhem, a to není málo. Nebýt rušivého věkového rozdílu mezi hlavními představiteli... (25.11.2016)

Láska mezi hlavními postavami prostě není uvěřitelná. Asi nejsou dobře zahraní, Julien hraje výrazně starší herec, což je velmi na škodu, asi je chyba i ve scénáři. Spíše tak vyvstává do popředí bezvýchodnost rodičů, kterých je divákovi opravdu líto, o tom ale film zjevně být nemá. Zoufalost otce je dobře zahraná a hezké je i prostředí natáčení. (12.04.2017)

Veľmi slušná historická dráma na pozadí historickej doby, ktorá zachytáva incestný vzťah dvoch súrodencov v dobe, ktorá tomu skutočne nežičila, kedy prudérne Francúzsko netolerovalo akýkoľvek odklon od doktríny. V podstate sa jedná o akési novodobé a iné poňatie príbehu Rómea a Júlie. Váhal som nad tromi alebo štyroma hviezdami, nakoniec som tú jednu hviezdu pridal kvôli tomu, že sa síce jedná o artový film s veľmi pomalým dejom, avšak mňa to do filmu vtiahlo a nenudil som sa. 70 % (15.11.2017)

To bylo divný. Samoúčelný, incestní a divný. Marguerite a Julien je velmi silný a emocionální film o zakázané lásce mimo běžné konvence odehrávající se v anarchistickém bezčasí. Snímek se tváří, že děj probíhá někdy v šestnáctém nebo sedmnáctém století, závěrečné titulky dávají dokonce jasnou nápovědu roku 1603, ale není to zdaleka tak jednoduché. Na první pohled totiž něco nehraje - už třeba podle odívání postav, které je daleko modernější, nebo běžně využívané moderní techniky, jako jsou třeba moderní pistole nebo vrtulníky... Postmoderna dosahuje vrcholu. Na film se dá dívat jako na hodně zvláštní příběh Romea a Julie. Je jasné, jak to musí skončit, a realističnost a syrovost závěru síle jen přidává. Takový vztah by vcelku pochopitelně nevydýchala ani dnešní společnost, natož ta před mnoha lety. A zůstává jen na každém divákovi, jak se na umělecký záměr tvůrců pochopí: jestli jako skutečný art, nebo - slovy Vočka Syzlaka ze Simpsonových o postmoderně - jako na nudnou "samoúčelnou úchylárnu". Výkladů je řada, stačí si vybrat. Sedí všechny. (02.03.2018)