Hasta la vista!

(Ne)obycačajný príbeh (ne)obyčajnej skupinky priateľov. Tá sa jedného dňa rozhodla oživiť svoje stereotypné životy, ktoré im spôsobilo predovšetkým zdravotné postihnutie (i keď pri Josefovi mám pocit, že by bol panicom aj bez handicapu). Predvídateľné, ale za to príjemne odsýpajúce. Lepší priemer, ktorý vás miestami rozosmeje, ale v podstate vám ani nič nedá. V rámci žánru road-movie slabší odvar, v rámci komornej komédie taká bežná klasika. (14.05.2015)

Pro ty, kteří mají radši jih než sever. Třeba to bude znít divně, ale při sledování Enthovenova snímku jsem si nejvíc vzpomnínal na různé závislé i nezávislé americké road movies a teen komedie o klasických puberťácích, kteří myslí jen na to jedno. Jasně, zhulených rastamanů ani jablkového koláče se tu nedočkáte, ale ta atmosféra tam prostě je a bylo by ode mne pokrytecké, kdybych jen kvůli tomu, že jsou hlavní postavy hendikepované, nad tím zavíral oči. Ono ostatně ani Enthoven nemá čisté svědomí, když do hlavních rolí obsadil herce, kteří hendikep jen předstírají a kteří(ne všichni) by jinak klidně v nějaké teen komedii hrát mohli. Ale on ostatně ani Asta Philpot, podle jehož životního příběhu je snímek natočený, nemá označení "disabled" rád a ve svém životě mu opravdu není věrný. Takže bych to nakonec Geoffreymu ani neměl za zlé, že se chtěl vyhnout vážnému pohledu, který je možná zodpovědný a sociálně uvědomělý a kdesi cosi, ale zároveň nebetyčně nudný. (20.04.2015)

Takové vážné a svým způsobem velmi smutné téma, pojaté tak lehce, přirozeně a vtipně, že by to někomu mohlo připadat ironické, nebo až pohoršující ( a to podle mě zcela oprávněně) nicméně mě tenhle film sedl. Je pravda, že tvůrcům jednoznačně šlo právě o to, zahrát na city divákům a že by se tak mohl celý film zdát prvoplánový a jednoúčelový. Možná to bylo tak dokonale promyšlené, že se jim to v mém případě povedlo na sto procent a nebo je zkrátka samotný příběh tak silný ( a to je rozhodně :D), že to člověka dostane- nehledě na to, jak je to prvoplánové. Jediná věc, která mi snad vadila je (jak už tady bylo zmíněno) předvídatelný konec. (18.09.2012)

Nechci, aby můj komentář vyzněl jako výlev individua neschopného empatie, nicméně mě smyšlený příběh tří invalidních mužů a jedné těžkotonážní "dobračky" míjel nejen po stránce emocionální, ale i umělecké, dokonce se domnívám, že nedostatkem vcítění trpí spíš autoři snímku, kteří vsadili na jistotu, která dojme a přes handicapovou různorodost, mizivé šance na lásku a blízkost konce si šlapali jistou cestičku k slzným kanálkům konečných spotřebitelů, aniž by se obtěžovali hrdiny obdařit opravdovou žízní po životě, vzdorem proti osudu i smyslem pro humor, třeba i černým. Road movie bez radosti z jízdy i smutku z návratu. (04.12.2012)

Kam se hrabe 99% americke produkce na tenhle napadem zcela jednoduchy a bez pochoby velmi levny belgicky skvost, smat se postizenym jiste neni hezke, ale tenhle film je natocen s takovou gracii, ze se u nej smejou i sami postizeni v hledisti a clovek se za svuj smich pak nemusi stydet;). Jedinou nedokonalosti je predvidatelny konec, otazka ale zni, jestli film na tohle tema vubec muze skoncit jinak a jestli by to fungovalo lip. Divaci ve Varech vybrali viteze sve ceny skvele. (14.07.2012)