Princezná so zlatou hviezdou

Dvě třetiny filmu se mluví o jídle, zbytek vyplňuje balet. Šlaka! Kritickým bodem sestupu je Zímovo Prstýnek něžný ("zaduněl hvězdný vodopád" - to by nedal ani Otokar Březina). Pokusy o explicitní humor dosti zoufalé (zvl. Effa či šermující kuchař), což naštěstí vyvažuje solidní nenáročný humor implicitní. Že princezna putuje daleko předaleko, je celkem v pořádku, příhraniční barevná krajina jen zajódlovat je v intencích, ale že mezi oběma zemičkami leží poušť s kaktusy, to už je na mne trochu moc exotiky, podobně všechny ty polobřišní tanečnice svůdné jak ďábel na mikulášským perníku a pocházející zjevně ze zemí existujících převážně na pohlednicích. Právě tak nějak si představuji romanticko-světácký segment českého vkusu postbudovatelské epošky (vzdálené dozvuky cikád v Kairu), takže dokonalost. Atmosféru kde domova mého zachraňuje Kazisvět VI. se svou pomazaností, stylem vyjednávání a samozřejmě státní symbolikou: Kdežto Pyšná zatočila s třídním nepřítelem, Se zlatou hvězdou okázale drtí odvěkého německého vraha (a trapnými momentkami s písařem nenápadně smázne i církev), jak jinak než skrze „všechen lid“ se sudlicemi. (Chůva: „Všichni lidé: čeledíni, nádeníci.“) A když už jsme u toho, nevíte někdo o českém filmu z éry socialismu, v němž by ani jeden z přítomných exponentů německého nacismu nejevil poživačnou zálibu v dekadentní sexualitě? Jak ukazuje noc útěku, tetno film to rozhodně není a je nutno pátrat dál. Kouzlem nechtěného nás však zpráva „na hranicích objevil se znenadání náš soused král Kazisvět“ posouvá nikoli o dvacet let zpět, nýbrž o deset let později, kdy budou reprezentanti Strany a státu šokováni (tedy jak kteří) zprávou o sovětském přepadu („Nový svět“!). Docela by mě zajímala frekvence vysílání této pohádky na přelomu 60. a 70. let. Za pozornost stojí, že jak v Pyšné, tak i zde je princeznin otec (tedy král české koruny) přestárlý slabošský senilní idiot. Ku podivu, že jsem si nikdy dřív neuvědomil totožnost tématu s Popelčiným: námluvní ples prince, co má problém s oženěním, na který proniká šedá myš z kuchyně a bezkonkurenčně vítězí od první vteřiny, což jí ale nestačí: v obou případech uniká, pohrává si s kořistí, ztrácí se a teprve až adepta řádně potrápí, dovoluje mu, aby ji našel a zachránil. Podivuhodně troufalá a pyšná strategie, uvážíme-li, v jak svízelné situaci se Popelka i Lada nacházejí. Na rozdíl od Popelky je ale Lada skutečná princezna, žádná ušmudlaná chudinka, čímž celý modelový příběh nabývá patřičnosti, navíc princezna par excellence, ze všech českých pohádkových princezen ta nejprinceznovatější, dokonalý vzor. Všechny ostatní (včetně dřívější Pyšné) se určují nějakou deviací, rozuměj charakteristickou vlastností, která je odlišuje právě od vzorové Lady. Ladinou charakteristikou totiž není nic jiného než královská modř kolující v jejích žilách (všimni si např., jak usedá na trůn). Apropo balet: Také až teď posledně jsem si všiml, jak náležité je to jméno Lada: ta její tanečně teatrální romantická gesta, jimiž provází své vzletné proslovy, nikterak se nerušící s nevinnou decentní rozpustilostí! Věru není v českých pohádkách princezny, která by ho zasloužila hlouběji než Lada. Říkáte zlatá hvězda? Já říkám blond obočí a zvedám na čtyři. Doporučená četba: Marthos. (07.04.2013) (menej) (viac)