Newsroom

Aaron Sorkin je borec na konec, byť jeho představa zpravodajství nemá s tím naším vezdejším pranic společného, protože u Sorkina chtějí zpravodajci skutečně o něčem informovat (neplést s nezaujatě informovat, protože tady jde o tendenční a předpojaté spíše republikánské zpravodajství "bílého muže" plné vznostných ideálů starého střihu). Prostě klasická sorkinovka se vším všudy; akorát z prostředí zpravodajství. Pokud čekáte nemálo (ne)sympatických postav, které v překotném tempu ani na vteřinu nezmlknou, ale přitom netlachají a mají povětšinou skutečně co říci tak... Čekáte naprosto správně. Ovšem s tím háčkem, že herecky utáhnout sorkinovy "moralizující" kulometné dialogy není lehké a ne každému se je daří prodat tak, aby nevyzněly jako parodie sebe sama. A pak je třeba přijmout prostý fakt, že Sorkin je sice kromobyčejně nadaný a schopný "dialogař/monologař", ale jen průměrný vypravěč a jako již tradičně je tedy od něj dobré očekávat krom vypilovaných dialogů i horší dějovost. A krom toho i absenci moderního kabátu (nemyšleno vizuálně) čili jde spíše o seriál ze staré školy; především pak v nadbytečné, ale vesměs snesitelné, vztahové části. Ve druhé sezóně je vše při starém. Drobné úpravy se samozřejmě najdou. Má to hlavní dějovou linku napříč celou sezónou, která je příjemným oživením a přivádí na scénu výtečné charaktery (aneb spin-off pro Rebeccu Halliday). Ano, v důsledku toho je méně prostoru pro vztahy řešící eskapády a když už na ně přeci jen dojde, tak s mnohem větším vkusem i grácií. Finální třetí sezóna pak nepochopitelně posílá dějově nejlepší (druhá epizoda!) i nejnosnější téma do kopru v (ne)prospěch fanouškovského melodramatického poklonkování se vztahům "ten s tou a ta s tím" (aneb kdo nepřál tu nejpomalejší a nejútrpnější možnou smrt duu Jim/Maggie, tak musí být světec, proti kterému je i Ježíš vzor vší škodolibosti). Navíc i zajímavě nakousnuté téma "stará zapšklá média s ideály versus nová dravá média bez skrupulí, kde obě strany mají stejnou měrou pravdu jako se mýlí" to zazdí skrze osobní výlevy; navíc nedohrané (Reese, Elliot a vlastně i ten Neal). A to tak nějak platí vlastně o celé sérii; potažmo seriálu jako takovém. S1: 4/5 S2: 5/5 S3: 3/5 (02.09.2012)

Seriál jsem si oblíbil už po prvním dílu, zaujala mě perfektní fúze dramatu a inteligentního humoru, který je místy tak suchý, že by se natáčení některých scén bez požární hlídky jistě neobešlo. Přišlo mi fajn, že se můžu zároveň dobře bavit i přemýšlet nad zajímavými tématy a nedovedu si představit, že by seriál koupila Nova nebo Prima, leda že by zodpovědná osoba nepochopila, o co tvůrcům šlo. Obsazení bylo podle mě dokonalé, jednotlivé postavy na mě působily krajně opravdově a byl bych úplně spokojený, kdyby nebylo druhé poloviny třetí řady, která mě po fantastické druhé sérii vyloženě zklamala. Jen lituji toho, že se u nás podobný typ zpravodajství příliš nepodporuje, potřebovali bychom ho jako sůl. (06.04.2017)

Zcela neúplné a neobjektivní hodnocení po prvním díle dokoukaném o půl jedné v noci: Dobro dobro. Ale. S Američany mám pořád jeden stěžejní problém. Ano, jsou už schopni jisté sebereflexe podle statistických kritérií, takže v úvodním monologu přiznáme, že Amerika neni nejlepší země. Ale. Z dalšího plyne, že je naší zásadní povinností před celým lidstvem jí na první místo vrátit. Ne udělat dobrou zemi pro lidi, ale mít pocit, že jsme nejlepší. Jak a čím to chtějí měřit a koho se na to zeptají, to je mi záhadou. Pokud bychom se bavili o nejlepším jako o tom, kdo je za nejlepšího odhlasovanej, pak jsem stoprocentně přesvědčenej, že nikdy v lidskejch dějinách, přesněji nikdy v dějinách US, nebyla situace, kdy by většina světový populace odhlasovala, že USA je nejlepší země na světě. Dalo by se samozřejmě mluvit o statistickejch ukazatelích, který můžou zemi činit nejlepší, ale co vlastně má zemi nejlepší dělat? Jakej ukazatel, nebo nějakej jejich soubor? Třeba pro mě bude vždycky nejlepší žít doma, kde jsou lidi mluvící stejným jazykem, myslí podobně, mají podobnej smysl pro humor. A to naprosto bez ohledu na politickej systém, protože ty statistický ukazatele nejlepší zemi pro člověka nedělají. Zajímavý je, že podobná otázka padne ve filmu Thank You for Smoking, kde si s ní Eckhart poradí mnohem elegantněji. Edit: Tak, měl bych sympatie pro rytí do ultrakonzervativců, "amerického talibanu", pro snahu ukázat, jak by měly zprávy vypadat. Vážně bych pro to měl sympatie. A teď přijde to kdyby. Kdyby mě seriál nepřivedl na myšlenku, že chovat se ženský v reálu tak jako v sereálu, asi bych porušil své životní předsevzetí žádnou ženu neuhodit. A co se chlapů týče, ti by potřebovali nakopat za to, jak sebou nechaj vorat, jak si nechaj rejt do vlastního života. Ano, i přes své ušlechtilé cíle seriál sklouzává do nechutných rovin klasické vztahovky ten-s-tou, ten-milující-jinou atd. K čemu ušlechtilé cíle, když bych to všechno vyházel, nakopal a seřval. (17.07.2012)

První série byla parádní: Již od první scény si mě Newsroom získal. Důvodů je několik: pohled do zákulisí televizního zpravodajství, použití skutečných událostí (Pro člověka žijícího mimo USA je Newsroom báječnou možností, jak se o daných událostech dozvědět trochu víc.), skvěle vybraní herci (Jeff Daniels si tu Emmy vážně zasloužil), výborný scénář... První série je u mě za 95%. Ve druhé sérii se vše točí kolem reportáže o tajné operaci Genoa a ostatní události v podstatě jdou stranou - tentokrát asi jen 80%. Někdo by mohl říct, že se v tomto seriálu možná až moc řeší vztahy mezi postavami - mně to ale nevadí, postavy mi tak přirostly k srdci, že prostě chci vidět, jak se to mezi nimi vyvine. Člověk se u Newsroomu také dost zasměje -> zkrátka a dobře je to v podstatě dokonalý seriál... (24.09.2013)

Velmi chytlavý seriál, který sází na nanejvýš neokoukané a zajímavé prostředí (velmi originální a vděčné), přesné a sympatické herce (ano, úmyslně přehrávající) a často velmi vtipné, kulometně rychlé dialogy/monology (u kterých člověku nevadí si je přehrát znovu…i když nejednou mi kvůli kadenci slov nějaká ta povedená ironická výměna napoprvé unikla). Pokud jsem po první sérii žehral na jistou míru přehnané „proamerickosti“ (přestože první díl naznačuje opak), ale hlavně „převztahovanosti“ projevující se častým přetřásáním intimního života hrdinů přímo na pracovišti během plného nasazení (zvláště ony typické výstupy uprostřed haly chytající až sebeparodující charakter), musím po dalších zhlédnutých dílech tvůrce pochválit. Druhá série mi přišla oproti té předchozí výrazně vyzrálejší. Vztahy se sice i dál přetřásaly na schůzích, ale už ne tak často a divadelně, okatě a s mírnou dávkou trapnosti jako předtím (i když sem tam na ně přece jenom dojde…na druhou stranu se tak děje ve chvílích, kdy je za to divák vlastně i rád). USA už zdaleka nejsou brány za nejlepší místo na planetě, zprávy zas nabraly větší důležitosti, a to i s příchodem týmu právníků, kteří pálili ostrými. Dalo se na odiv, že nikdo není dokonalý a zpravodajský tým si může lehce sám zlomit vaz, a to i přestože jde o profesionály, což jen podtrhlo jejich lidskost. A právě díky oné nastoupivší „ větší vyzrálosti“ jsem si seriál začal užívat mnohem víc. Škoda ovšem, že třetí série si úroveň druhé nedokázala udržet a krapet klesla. Z části tomu napomohlo degradování linky se „zdrojem“, protože vše, co souviselo s FBI, bylo dost groteskní, a to i přes nadsázku, o kterou se Newsroom opírá. A také se na tom podepsal fakt, že tvůrci věděli o blížícím se konci, tudíž (zas) přitlačili na vztahovost, dojímavost a seriál částečně ztratil tu dynamičnost, kterou předtím disponoval. Objektivně si tak už Newsroom plný počet příliš nezaslouží, já mu ho však čistě z toho důvodu, že mi i přes zmíněné nedostatky za ty 3 řady opravdu hodně přirostl k srdci, stejně ponechám. A kdo ví, třeba to není úplný konec (na který to zatím vypadá) a tvůrci v čele se Sorkinem dají časem do kupy další díly (a asi si nepamatuju seriál či film, kde by se v titulcích tak moc kladl důraz na scenáristu, nutno ovšem dodat, že zřejmě oprávněně). „Před 14 měsíci jste odvysílali reportáž, ve které jste Tea Party nazval americkým Tálibánem.“ – „Ano.“ – „A?“- „Tálibánu se to nelíbilo.“ (17.02.2013)