Prstýnek

Jednoduchý, ale přesto poučný příběh a ještě ke všemu skvěle zahranej. Sochor je představitelem hrdosti, spravedlnosti a hlavně naprosto přesné představy o tom, co člověk k životu potřebuje. Perfektní obraz neuvěřitelně velké sociální propadliny. Na jedné straně chasa, která co si neudělá to nemá a na druhé straně vrchnost, za kterou snad i na toaletu chodí někdo jinej. V tomto filmu je morální stránka obou zúčastněných stran stejně dobrá, ale ve většině případech, bylo ponížení a bída na úkor majetku jednoho rodu vždy daleko horší. Zde je to pojaté komediálně a proto je zde i dostatečná míra spravedlnosti. (25.03.2012)

Zdánlivě konvenční příběh o tajích modré krve - mimochodem, jak prokázala před časem Helena Sobková na příkladu Boženy Němcové, dítěte, které ve svém pohnutém životě mělo méně štěstí než filmová postava ztvárněná Zdeňkem Dítětem - zachovává ve fričovském přepisu plně sociální notu původní předlohy předního českého socialistického spisovatele v navazující podobě nadprůměrného scénáře Josefů Neuberga a Hlaváče a dále ji rozvíjí do typicky českého úsměvného nadhledu, v němž sice vysoké zůstává vysokým a nízké nízkým, ale ne tak, aby nebylo s to moudrým nadhledem vnímat spojující skutečnosti a souvislosti. Typicky prvorepublikový film třicátých let současně prolamuje tento rámec a jasně ukazuje k filmové produkci rodící se Třetí republiky Československé. V hereckém obsazení je tento přeryv symbolizován duetem dvou nedoceňovaných jmenovců - Zdeňka Dítěte a Jany Dítětové. Zcela atypickou a skvěle zvládnutou úlohu tu hraje Jaroslav Marvan a zřejmě jeden z vrcholů jejich filmografie znamenal PRSTÝNEK i pro Otomara Korbeláře, "supermana" českého filmu v pozitivním slova smyslu a jinou dobovou variantu mužství k typu, který symbolizoval např. Oldřich Nový, a Vlastu Fabiánovou (její pojetí role kněžny evidentně inspirovalo o dvacet let později jinou nedoceňovanou herečku a rovněž Vlastu Fialovou v klasické televizní inscenaci Jiráskovy LUCERNY). Úsměvná poloha, vlastenecky optimistické češství prýštící ze snad každého záběru, touha, aby se konečně stal skutečností konec nacistické poroby, touha po znovuzískávané svobodě, to všechno poznamenalo tento skvělý film a spoludotvořilo jeho jedinečný ráz. Závěrečná scéna oboustranného smíchu v Korbelářově a Dítětově podání jakoby předznamenávala šeříky a jarním májovým sluncem rozzářenou Prahu rozevírající svou náruč prezidentu Benešovi a naději v obnovení a další rozvíjení sociálního rozměru demokracie První republiky. V PRSTÝNKU tak prolnutím těchto a řady dalších, zde nezmíněných souvislostí a průsečíků, ztajených v tomto snu o lidské rovnosti, dosáhl jednoho z vrcholů své mimořádné tvorby daší velikán naší národní kinematografie hraného filmu Martin Mac Frič, podobek staré české měšťanské revoluční rodiny, jež stojí u počátků moderní české společnosti. PRSTÝNEK byl, je a zůstává nedoceňovaným šperkem českého filmu. Šperkem, který s uplývajícími lety nejenže svou hodnotu neztrácí, ale naopak obnovuje a zesiluje. (24.03.2008)

Otomar Korbelář a Vlasta Fabiánová.....kouzelná dvojka. Příběh nerovné dvojice, příběh o moudrosti a toleranci, příběh veskrze smyšlený a utopistický. Přesto je  jedinečný, vtipný a krásný. Spousta scén mi uvízla v hlavě. Ať už nářez opaskem, nebo snězené cukroví v zámku, či moudrý kněz.... Nikdy nezapomenu na jeho překvapený výraz v očích, když zjistil jak to bylo se zázrakem narození mladého pana hraběte.  Natož, když mladý pan hrabě přijel na návštěvu bez paní matky. Je to odpočinkový film, plný humoru a co je hlavní ....... končí dobře. O to přece někdy jde. Jako v pohádce. O klid na duši a úsměv na rtu :-)) (26.10.2011)

Další z řady filmů, které pamatuji především ze svého dětství. Tehdy jsem asi jako malý nijak zvlášť neřešil nějakou nevěru a levobočka, ale pamatoval jsem si, že to svým způsobem nemělo zas až tak dobrý konec (dojemný však byl, to jo). Když se na to podívám dnes, kromě sentimentu působí na mě z filmu především ona melancholie z aristokratických hodnot, kterých je dnes člověk svědkem už jenom v Anglii. A taky je smutný, že někdo natolik emocionální, živelný a vznešený jako Vlasta Fabiánová, musel vyměnit hrdost za montérky družstevnice po zbytek svého života.. (07.07.2016)

Jedním z řady levicových spisovatelů, které domácí filmové výrobny nepřímo podporovaly zadáváním lektorských úkolů a objednávkou většinou nikdy nerealizovaných námětů byl také Ivan Olbracht. Když se pak pánové z Nationalfilmu nakonec rozhodli zahrnout do nepříliš početné produkce roku 1944 jeho humoresku Táta z cyklu Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (později přepracováno a přejmenováno na Bejvávalo), museli nežádoucího Olbrachta zapřít a skrývat jej pod falešným (občanským) jménem. Realizace se ujal zkušený Martin Frič, který si pro letní exteriérové scény zvolil působivé lokace v okolí veltruského zámku. Olbracht zasadil svůj romantický příběh do druhé poloviny devatenáctého století – s jemným ironickým nadhledem je tu proti sobě postavena půvabná kněžna a samorostlý pytlák a poté jejich nezdární potomci, kteří netuší svůj příbuzenský vztah. Jak Otomar Korbelář, tak Vlasta Fabianová intonují své růžolící postavy s poněkud hlubší charakterovou strukturou, tak, aby v nich nepřevládal zbytečný romantizující kýč, ale spíše pobavený výraz nad sebou samými. Výborně se ve svých rolích etablovali Zdeněk Dítě i Jana Dítětová, nádhernou karikaturu senilního knížete tu sehrál František Smolík, jehož povzdechy nad léčivými čajíčky zůstanou již trvale pověstné. Prstýnek má pak nemalý význam coby poslední film, uvedený do českých kin ještě před pádem protektorátního jha. Zároveň zůstává jedním z nejmilejších odkazů zářivé barrandovské éry a současnému divákovi nabízí šanci zúčastnit se té neopakovatelné atmosféry horkého letního dne, který patřil jen kněžně a pytlákovi. Sedni si sem. Ke mě. Blíž. Ty se mě bojíš? (03.10.2008)