Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář

Filmový skvost, který v sobě reflektuje celé období české filmové historie. V době, kdy se na Barrandově točily tituly, v nichž se nás snažili rozesmát povaleči z pětiletky a nerudní muži, kteří se stanou úspěšnými zlepšovateli, se Martin Frič rozhodl naposledy vrátit k melodramatickému kýči. Osobně se domnívám, že parodie je dokonalá tehdy, když diváka zásobuje dostatečným množstvím podnětů (vycházejím z parodovaného, a to i v případě kamery, střihu, hudby, mizanscény, časoprostoru), zároveň by divák neměl dostat čas, k tomu, aby narážky a gagy vyhledával. Tvůrce by měl vzdávat parodovanému do jisté míry hold a vděčný divák by ho měl následovat po žánrové stezce. Nemyslím, že by si Martin Frič a Oldřich Nový museli sypat popel na hlavu. Jejich tituly stály vždy o několik stupínků výše nad soudobou produkcí. Nejvýraznější účtování s minulostí však provedla Hana Vítová a zhostila se ho skvěle (příležitosti mimo žánr už bohužel nedostala). Trochu upozadění, ale dokonalí jsou i Zdeněk Dítě (houslista Pavel Sedloň) a Jan W. Speerger (lupič Joe Pelíšek). Závěrečná scéna byla a je nutná. Když divačky na Kladně slzely, Frič si rval vlasy (respektive jejich zbytek). V roce 1949 musel Oldřich Nový vysvětlit, že svět, kde se nepracuje, neexistuje. Což je sice fakt, ale vzhledem k době vzniku a dokonalému zbytku to bolí, přičemž samotný způsob zakončení vůbec není špatný. Na druhé straně i dnes je Pytlákova schovanka některými diváky hodnocena jako špatně natočené melodrama. Je to asi dáno tím, že divácký vkus ovládly Kassandra a Pojišťovna štěstí, zatímco sofistikovaný, ironický a zatraceně vtipný svět Martina Friče a Oldřicha Nového je potřeba hledat a symbioticky cítit. PS: Jejich manželství muselo být rozvedeno pro nepřekonatelný odpor k nadmořským výškám nad 550 m. / Cožpak u sebe neměla nic podle čeho se poznávají nalezené děti? / A jakpak se můj otec jmenoval? - Jo, to nevím. - Cožpak on se vám nepředstavil? - Ale představil, milé dítě. Jenže film byl tenkrát ještě němý. / PSS: Asi se už budu opakovat, ale díky, Macu! (07.12.2004)

Film, kterým se Oldřich Nový opět vrátil na výsluní popularity v naší zemi. Jen o rok později byla tato popularita zašlapána do země, když ÚV KSČ vydali nařízení, že hlavním výtvarným prostředkem musí být socialistický realismus na současné náměty. Kdyby ten film nenatočili tento rok, už nikdy by nespatřil světlo světa. V tomhle filmu se nám zase vrací náš starý známý elegán a milovník žen. A dokazuje nám, že je to pořád ten náš starý dobrý milovaný Nový. Staronový starý Nový. Je zajímavý, že tento film je nedoceněn i dnes, přestože je vlastně tím nejkvalitnějším, co v prvních deseti letech po válce vzniklo. A tak nám nezbývá, než se jen kochat tímto inteligentním parodováním milovnického žánru člověkem, jenž to umí ze všeho nejlíp, tedy tím největším milovníkem. (23.02.2006)

Film, ve kterém si i přes jistou rozvláčnost všichni přijdou na své. Muži ocení sem tam vtipný dialog či scénu ("vodu, vodu", "nosila jsem pod srdcem plod naší čisté lásky", "tady máte drobnou tisícikorunu"), ženy si zase zapláčí při tuším trojnásobném či dokonce čtyřnásobném šťastném konci, který jim ani Nový svým osvíceným proslovem nebyl schopen pokazit. No a někteří renesanční jedinci zvládnou oboje, zasmát se i poplakat, jako můj strejda, který blahé paměti bulel i při Esmeraldě. Jinak jsem unesen z Dítětova výkonu, ten se vzhledem i projevem na roli poněkud zabrzděného houslisty hodil naprosto báječně. (01.02.2014)

Nenápadný zázrak vrcholné české parodické komedie má v tomto díle určitě jeden ze svých zřejmých zdrojů a současně i vrcholů. Zdrojem travestie tu je pochopitelně s ohledem na dobu vzniku braková tvorba "románů do kapsy" (rodokapsů) třicátých let. Až unyle působící scény, natáčené jakoby záznam z divadelního představení, jsou téměř nevyčerpatelným zdrojem robustnějšího i jemnějšího humoru. Duchaprázdnost tehdejšího "čtiva" (další výraz pro brak vzniklý ve třetí čtvrtině minulého století) přímo bije do očí. Až anglická schopnost sžíravých sebesarkasmů pronášených postavami a herci, od kterých by to nikdo neočekával (Vítová, Nollová, Nový, Korbelář, Pištěk) kouzlo tohoto mimořádného filmu jen dále násobí. Dnes sporně působící vysvětlující závěr nebyl určen ani tolik tehdejšímu filmovému divákovi jako mnohem spíše partajní cenzuře rychle se rodící komunistické totality (film byl natáčen podle dostupných dat zhruba na jaře až podzimu 1948 a jeho premiéra spadá do jara 1949, tzn. do doby stupňované bolševizace společnosti, času rychlých vnějškových proměn dogmatu i jeho personálních ztělesňovatelů, v níž si nikdo nemohl být - a také nebyl - jist ničím). Nejen tento zářivý film naznačuje, koho vlastně v roce Pražského jara v náhlé smrti Martina Mac Friče česká i československá kinematografie ztratila. (12.09.2007)

"Právě teď jsem se zamiloval. Boltne, zbytek cesty pojedu třetí třídou." Film, který se může po VŠECH stránkách směle rovnat i s tím nejlepším ze soudobého Hollywoodu. Ovšem i film, který se dá chápat jako velká a stylová rozlučka s památnou érou českého filmu... především v postavě Oldřicha Nového. V závěru, kdy tenhle (kapitalistický) černobílý skvost přejde do (socialisticky) barevného cirkusu, a člověk uslyší z úst Oldřicha Nového nastrčenou glosu o "konci s falešnou legračností a časem na pravdu a upřímnou zábavu"... uvědomí si, že právě tehdy jim všem zamrzl úsměv na rtech. (15.12.2008)