Hry o život: Skúška ohňom

Tak já tak nadšený nebudu. Dvojka jako kterákoliv jiná recykluje nápady z jedničky, snad jen ty efekty možná stály o pár desítek milionů Doláčů víc. Pokud mi minule Tucci i Sutherland připadali super, teď už jsem je měl okoukané a tak jediným velkým překvapením pro mne byla účast pana herce Philipa - Seymoura, který mne dokonale zmátl. V něčem takovém, bych jej nečekal. No a ke všemu tomu zlému se nám copánkatá Jeniffer nějak zakulatila a to i na místech kde to nebylo třeba... :-). Z celého toho všeho mne tak nejvíc zaujalo stádečko milých opiček jdoucích si nikoliv pro banán, ale pro ledvinu. Na další pokračování už asi koukat nebudu a že jistě bude. Minule jsem dal za 3, nyní dávám jen za dva šípy. * * (08.05.2015)

Formalisté prominou, ale jestli je něco, co si na Hunger Games zaslouží podrobnější rozbor, tak je to postavení dívčí / ženské hrdinky a problém emancipace, potažmo sexismu. Teze o feministickém postoji série, která by měla čtenářkám / divačkám dávat příklad aktivní nebojácné hrdinky, jsou totiž docela dobře napadnutelné, respektive to zdaleka není tak jednoznačné, jak se možná zdá. Katniss je v prvním i druhém dílu poměrně často postavou reaktivní až pasivní, závislou na pomoci shůry ve stylu deus ex machina ("padáčky" od Haymitche, což je pochopitelně otcovská figura) nebo větší pohotovosti ostatních (Finnick a jeho oživení Peety, při kterém Katniss akorát vyděšeně přihlíží a x dalších případů...). Katniss rozhodně není po většinu času proaktivní figurou, která by určovala směr vyprávění, ale přesto je protagonistkou, což evidentně samo o sobě někomu stačí. V tom je ale právě ta komplikace - Hunger Games na jednu stranu působí jako progresivní, emancipační popkulturní produkt, jenže pouze do určité míry. Ve skutečnosti film na mnoha místech nabízí divačkám zcela konzervativní potěšení z toho, že hrdinka může na veřejnosti předvádět krásné nové šaty (stávat se "objektem pro pohled") a být slavná. Samozřejmě, filmy / knihy toto všechno zároveň kriticky reflektují (druhý díl je v tom důslednější), ale nemyslím si, že by vyloženě znepříjemňovaly sledování těch efektních momentů; je to pořád okouzlení pozlátkem, luxusem a popularitou, byť vylhanou a pomíjivou. Je to na jednu stranu logické. Aby frančíza dokázala přivábit svoje cílové publikum a zaplatila přitom svůj vysoký rozpočet, těžko se může uchýlit k radikálnější interpretaci, která by vyloženě systematicky podrývala cokoli okouzlujícího a narcistního. Pořád tu musí být vzrušení z toho, že sledujeme dobrodružství pro vyvolené - že nahlížíme do pozic vyhrazených jen pro mizivé procento "šťastných". Na druhou stranu, rozhodnutí portrétovat Katniss převážně pacifisticky (málokdy skutečně někoho zlikviduje, a kdyžtak jen náhodou) a nechávat "černou" práci na druhých, prostě naráží na stanovené meze a ústí v už zmiňovanou neakčnost až pasivitu. Což se dá ale znovu obrátit a číst jako záměr - hrdinka je tady ostentativně zobrazovaná jako oběť systému, se kterou je neustále manipulováno. Jenže fakt se to dá chápat jako důsledný komentář neschopnosti vymanit se ze stereotypů, které ženám přikládá společnost? Nejsem si jistý. Místo toho jsem z toho rozpačitý, tak nějak pořád. Ale jak říkám, je to pro svoji rozporuplnost a kompromisnost, která je vlastně v řadě ohledů pochopitelná, zajímavý materiál k diskuzi. (10.09.2015)

Dvou a půl hodinová délka mě šíleně děsila…a taky oprávněně. Prvních třicet minut ubíhalo tak strašně pomalu, až jsem si myslel, že u filmu nevydržím a normálně se na něj vykašlu. Pořád jsem si ale říkal, že se to tak nějak zvedne a začne mě to bavit, což se nakonec naštěstí i stalo. Jakmile se totiž Catniss dostala do další arény, začala ta pravá zábava. Možná ještě zábavnější, než v prvním díle. V tu chvíli mi zbylé necelé dvě hodiny utekly neuvěřitelnou rychlostí a náhle se z filmu stal vyslovený miláček a milovník davů. O to více jsem se ale začal bát závěrečného dvoudílu, protože prozatím to jediné, co mě na Hunger Games bavilo, byly samotné boje v uzavřených arénách. Všechno kolem, od politiky počínaje, přes válku konče, pak šlo totálně mimo mě. (22.06.2015)

Dvojka Hunger Games je v mnoha ohledech vyzrálejší variací na svého předchůdce. Nabízí o třídu lepší režii, scénář i herecké výkony, představení totalitního režimu není jen útržkové, ale opravdu intenzivní (koho máte nenávidět, toho budete nenávidět) a Jennifer Lawrence se z "pouhé" sympaťandy přetavila v plnohodnotného tahouna, který má na to být vůdcem. Není to bez chyb (především romance s Galem z Okrsku 12 je pořád jaksi nadbytečná), ale filmu nechybí spád, emoce, výborně natočené scény a co je možná největší tvůrčí vítězství, má to skoro dvě a půl hodiny a přesto to nenudí! Nemám nejmenší důvod se na další díly netěšit. Vražedná pomsta je příslibem toho, že se bude na co dívat. (21.11.2013)

Že by překvapení roku? Vypadá to, že rozhodně ano. Tam, kde jednička zajímavá témata vlastně jenom načínala a neuměla je pořádně dotáhnout (i když byla v rámci žánru stále ok), Francis Lawrence přichází s naprosto špičkovou režií, která naplno využívá všechny zajímavé aspekty předlohy. Temná atmosféra, konečně skvěle znázorněný svět a obraz její společnosti, neselhávající tempo a na rozdíl od jedničky totálně přehledné a v některých pasážích i dosti intenzivní akční scény. I když těch bitek mezi jednotlivými účastníky mohlo být na druhou stranu více. V hereckém obsazení byste také těžko našli slabý článek. Jennifer Lawrence sice v některých scénách až příliš tlačí na pilu, ovšem i tak opět výborně ztvárnila jednu z nejsilnějších ženských hrdinek posledních let. Woody Harrelson také neselhává, Donald Sutherland je po hooodně dlouhé době správně ďábelský a Philip Seymour Hoffman si pro sebe krade každou scénu. Tahle série udělala prostě díky Lawrencovi hodně velký krok dopředu a vypadá to, že nás s ním nejspíš ještě čekají hodně zajímavé věci. Kdo by to ještě před rokem a půl u téhle adaptace tušil. (22.11.2013)