Hry o život: Skúška ohňom

Kvalitativní š/sk/ok roku. Přestože předchůdce Catching Fire smrdí jak týden staré použité tampóny a předloha je jednoznačně nejhorším dílem trilogie (zn. první polovina Stmívání, druhá obšlehnuté Hunger Games), podařilo se adaptaci nejenom napravit de facto všechny vady prvního dílu, ale i překonat svůj literární předobraz. Mizí mechanické převádění detailů, nesoustředěnost na celek, rozkouskování na jednotlivé úseky podle dějiště, nulová charakterizace postav, tematická vyprázdněnost i k posrání otravná roztřesená kamera, jimiž jsme byli obohaceni minule, a vše je podřízeno zcela jednoznačným ústředním tématům: počátky odboje, role slabého jednotlivce v rodící se revoluci a jeho faktická nicotnost ve srovnání s totalitní mašinérií, a především vztah mezi mediální konstrukcí a realitou a dopad, jaký má tento rozdíl na účastníky a spoluautory masami zbožňovaných smyšlenek. Je bizarní, že navzdory zahlcenosti původních Hunger Games expozicí se veškeré podstatné a nezbytné informace o fungování Collinsové fikčního světa, o postavách a jejich vztazích dozvídáme až teď. Jsou rozvíjeny i motivy, které Collinsová geniálně propracovala až v následujícím Mockingjay, jmenovitě třeba úloha symbolů v moderní válce. Potěšme se tedy pravděpodobně nejlepším příspěvkem v celé filmové tetralogii, neb vězme, že adaptovaný Mockingjay bude kvůli rozdělení, a tedy očekávanému opětovnému soustředění na doslovné zachycování stát pěkně za hovno. (09.12.2013)

Formalisté prominou, ale jestli je něco, co si na Hunger Games zaslouží podrobnější rozbor, tak je to postavení dívčí / ženské hrdinky a problém emancipace, potažmo sexismu. Teze o feministickém postoji série, která by měla čtenářkám / divačkám dávat příklad aktivní nebojácné hrdinky, jsou totiž docela dobře napadnutelné, respektive to zdaleka není tak jednoznačné, jak se možná zdá. Katniss je v prvním i druhém dílu poměrně často postavou reaktivní až pasivní, závislou na pomoci shůry ve stylu deus ex machina ("padáčky" od Haymitche, což je pochopitelně otcovská figura) nebo větší pohotovosti ostatních (Finnick a jeho oživení Peety, při kterém Katniss akorát vyděšeně přihlíží a x dalších případů...). Katniss rozhodně není po většinu času proaktivní figurou, která by určovala směr vyprávění, ale přesto je protagonistkou, což evidentně samo o sobě někomu stačí. V tom je ale právě ta komplikace - Hunger Games na jednu stranu působí jako progresivní, emancipační popkulturní produkt, jenže pouze do určité míry. Ve skutečnosti film na mnoha místech nabízí divačkám zcela konzervativní potěšení z toho, že hrdinka může na veřejnosti předvádět krásné nové šaty (stávat se "objektem pro pohled") a být slavná. Samozřejmě, filmy / knihy toto všechno zároveň kriticky reflektují (druhý díl je v tom důslednější), ale nemyslím si, že by vyloženě znepříjemňovaly sledování těch efektních momentů; je to pořád okouzlení pozlátkem, luxusem a popularitou, byť vylhanou a pomíjivou. Je to na jednu stranu logické. Aby frančíza dokázala přivábit svoje cílové publikum a zaplatila přitom svůj vysoký rozpočet, těžko se může uchýlit k radikálnější interpretaci, která by vyloženě systematicky podrývala cokoli okouzlujícího a narcistního. Pořád tu musí být vzrušení z toho, že sledujeme dobrodružství pro vyvolené - že nahlížíme do pozic vyhrazených jen pro mizivé procento "šťastných". Na druhou stranu, rozhodnutí portrétovat Katniss převážně pacifisticky (málokdy skutečně někoho zlikviduje, a kdyžtak jen náhodou) a nechávat "černou" práci na druhých, prostě naráží na stanovené meze a ústí v už zmiňovanou neakčnost až pasivitu. Což se dá ale znovu obrátit a číst jako záměr - hrdinka je tady ostentativně zobrazovaná jako oběť systému, se kterou je neustále manipulováno. Jenže fakt se to dá chápat jako důsledný komentář neschopnosti vymanit se ze stereotypů, které ženám přikládá společnost? Nejsem si jistý. Místo toho jsem z toho rozpačitý, tak nějak pořád. Ale jak říkám, je to pro svoji rozporuplnost a kompromisnost, která je vlastně v řadě ohledů pochopitelná, zajímavý materiál k diskuzi. (10.09.2015)

Rozmanitosť postáv, príbehu, a sci-fi vizualizácie je zvládnostá s noblesou, réžia sa miestami hrá na rozhraní s gýčovosťou, ale v tejto časti som to zožral akosi rýchlejšie. Frances Lawrence vie ten svoj gýč naservírovať na zlatom podnose a ja mu to žeriem aj s navijakom. Dej je mierne rozťahaný, niektoré pasáže sú zbytočne zdĺhavé, ale o to viac následne rozprúdia krv akčné scény. Oproti prvej časti veľký posun vpred. 80%. (25.12.2016)

Hunger Games: The Catching Fire je skôr trocha slabším filmom, ale našťastie s výborne napísaným scenárom. Napätie sa správne stupňuje a život hrdinov aj obyvateľov chudobných štvrtí sa stáva bezútešnejší. Východisko zatiaľ nie je. Nič nie je bez chyby, aj keď v probléme tohto filmu sa skrýva veľký prísľub. Na konci premietania vám môže vadiť azda len to, že sú Hry o život: Skúška ohňom len prípravou na ďalšie diely, a tak nemajú také vyvrcholenie, aké by si vďaka predchádzajúcim hodinám zaslúžili. Jennifer Lawrence je však cez to všetko najväčším lákadlom filmu a táto postava sa jej veľmi hodí. (12.02.2015)

První díl se snažil těkavou estetikou, opulentními přelety kamery, velkolepými davovými scénami a velikášskými gesty dosáhnout dojmu, že v tomhle příběhu jde prostě o něco víc (a nešlo). Ironické je, že druhý díl toho skutečně dosahuje zcela naopak pomocí poctivého promyšleně nenápadného stylu, důrazem na dramatické konfrontace jedince s jedincem a často pomocí výmluvných zámlk namísto velkých slov. Jinými slovy, druhým Hunger Games se podařilo vyvrátit mnohé z toho, co jsem vyčítal prvnímu dílu. Aniž by přestaly být upřímnou a přímočarou zábavou pro mladé publikum uvyklé srozumitelně zprostředkovávaným pravdám v zapamatovatelných sloganech (což mi samozřejmě může vadit, ale je to problém můj, ne filmu), daří se jim na omezeném prostoru rétorických operací diktovaných cílovým divákem vytěžit z de facto politického tématu maximum. Více viz tady. (08.02.2014)