Škola základ života

"Ich habe gesagt!!!" Kdo by neznal kultovní hlášku se "šťastnou zlatou muškou? Škola základ života vyloženě "neztrestá" bránici jako Burianovy komedie, i tak je ale úsměvná. Na první pohled jde o všední exkurzi do prostor reálného gymnázia, která je však díky mnohým nezapomenutelným momentům a hláškám nevšední podívanou, na níž se zub času podepsal minimálně - ať už šlo o zmatkovitého matematikáře, vtipnou hodinu němčiny či nečekanou inspekci. P.S. "Hrajete tenis?" (19.01.2021)

Mě tenhle film moc nebavil. Je lepší než trapná "Študákova duše", má pár světlejších momentů, herecké výkony některých učitelů jsou rozhodně osobité, nicméně je zde spousta věcí které se mi nelíbily. Například mi přijde dovné, když 30-tiletí herci hrají studenty gymnázia. Navíc, když tito "herci" přehrávají. Není to vtipné, ne v dnešní době. Ztotož%nuji se kupříkladu s komentářem uživatele "Dobytek", i když nikoliv s jeho jednohvězdičkovým hodnocením. Tak špatný film není, jen nudný, divný, naivní, k neuvěření. Ale vidět jsem to musel, když to má takové hodnocení. Mám to za sebou, podruhé už nikdy. (06.12.2013)

Narozdíl od jiných recenzentů mám opačný názor. Uznávám, že Cesta do hlubin má kromě sledu vtipných scén i lidskou postavu neobvyklých rozměrů, ale zároveň se domnívám, že Škola, základ života vystihuje atmosféru středoškolského prostředí i v těch nejjemnějších nuancích, což se Cestě až tak dobře nedaří. Film by si zasloužil trochu větší historický rozbor, nálepka klasiky je sice oprávněná, ale zároveň nicneříkající. Ten běh k lepším zítřkům i vztah Máňa-Jindra může působit křečovitě, ale v tehdejší filmové poetice má své plné odůvodnění. Vynikající Theodor Pištěk ve skvělé masce (nezapomenutelný tenisový match). Skvostná miniatura Zdeňky Baldové v roli matky kvintána Živného - "Z měšťanky ho vyhodili, na řemeslo se nehodí, aspoň tu maturídu kdyby udělal:" (23.11.2003)

Popularita a věhlas jaroměřského středoškolského profesora Jaroslava Žáka překročila svůj regionální dosah nejen knižními bestsellery, vydanými v druhé polovině třicátých let na základě autentických historek ze školních škamen, ale také prostřednictvím Žákova nepředstíraného zájmu o českou kinematografii, který se později změnil v úzké přátelské pouto s režisérem Martinem Fričem. Především mládeží vyhledávaný svazek študáckých dobrodružství tak, jak jej pro širokou čtenářskou obec navždy zvěčnil právě Žák, velice záhy skončil i na stole vlivných barrandovských producentů, kteří se jej po jeho přečtení rozhodli nabídnout v odvážné filmové podobě. A přicházely další úspěšné návrhy, tím nejvýraznějším bylo zřejmě soudobé jevištní nastudování v Burianově Déčku, poskytující mmj. jednu z prvních hereckých příležitostí tehdy mladému Rudolfu Hrušínskému. Žákovu literární formu bylo ovšem třeba poněkud rozvést a především ji poskytnout pevný dramatický rozměr, který by nedovoloval, aby se film stal pouhým sledem humorných situací a výjevů ze školního i rodinného života zúčastněných protagonistů. Zásluhu na tom, že se film zařadil mezi pamětnické evergreeny má nesporně Fričův chápavý režijní dohled a zejména uskupení předních hereckých legend před i za katedrou. V nastalém kaleidoskopu získávají pozornost jak mladí v čele s Peškem, Filipovským, Strejkou a Novotným, tak představitelé profesorských autorit v charakterově zajímavém rozlišení prostřednictvím interpretací v podání Václava Trégla, Smolíka, Boháče, Kreuzmanna a dalších. Z tohoto monolitu do popředí vystupuje asi nejvýrazněji postava neurotického češtináře Kolíska, hraného nedostižným Marvanem, zapisujícího se navždy do srdcí diváků proslulou recitací Heydukovy básně o mušce a štěstí, následovaná jedním dechem vynikajícím Theodorem Pištěkem v roli velectěného pana ředitele a skvostnou epizodou ze soukromého tenisového turnaje. Dnes nepříliš oceňovaný, ve své době ale nepominutelný a nezvykle nutný vlastenecký tón, kterým je vybaven zejména přátelský vztah mezi třídním kolektivem i jednotlivci (Novotný, Gabrielová), nabývá na intenzitě v samotném závěru, v němž zaznívá jakýsi manifest mládí a svobodné euforie, hrdě odolávající aktuálním politickým událostem. Původně neškodná studentská legrace se tak rázem stává vpravdě národním dílem, které spadá do poslední vrcholné prvorepublikové dekády. Jeho hodnoty, zdá se, přetrvávají i navzdory sedmdesátileté časové propasti a zcela určitě svědčí o vzácné umělecké i osobní sounáležitosti Martina Friče a Jaroslava Žáka. (03.10.2008)

Martin FRic a jeho cierno-bila klasika. Na ceskoslovenske ciernobiele filmy som nikdy nezanevrel, ale ani ich neglorifikujem. Tento je vsak vynimka, komedia z 30. rokov. Tocilo sa to - rovnako ako U pokladny stal - preto, aby sa odlahcila taziva politicka situacia pred nastavajucou svetovou vojnou a preto, aby ludia prisli na pozitivnejsie myslienky. Rovnako ako u snimku U pokladny stal sa pod nanosom humoru skryvaju mrazive skutocnosti : 89 % (23.06.2015)