Girls

Hodně blízko osobitosti Skins, Lena Dunham není hloupá a stejně jako v Tiny Furniture se pasovala do role sebestředného spratka a obklopila postavami, k nimž si sympatie budete budovat jen stěží. V tom ale tkví působivost tohohle seriálu, dějou se tu věci, co jinde ne, na scenáristické šablony nenarazíte a hardcore dramatické zvraty si Lena nechává jen na ty nejposlednější momenty. Jasně, občas je to nuda, všednost je jednou z hlavních složek tohohle seriálu (osobně mi i dost trvalo, než jsem Girls přišel na chuť), jenže za touhle konkrétní nudou na rozdíl od většiny ostatních cejtím záměr a jasnou vizi. Lena Dunham je Amanda Palmer televizního průmyslu. (06.07.2014)

Tento seriál určitě vybočuje z normy, je chytrý, má zajímavé postavy, které jsou plastické a mají vlastní vývojový oblouk. Hlavní problém je postava Hany Horváthové - autorčino alterego -, která chce být "hlasem této generace" (v anglické slovní hře k k tomu dodá "nebo alespoň jedním z hlasů", což ilustruje autorčin sebeuvědomělý ostrovtip; v druhé sérii Hana pronese větu “I’m planning to expose all my vulnerabilities to the entire internet"). Kritiky byla pro své sebezaujetí dokonce přirovnaná k Philipu Rothovi (Howard Megdal, The Coffin Factory). Seriálu tedy nejde jenom vykreslení obrazu ze života party mladých lidí, ale i o jakousi přímou osobní výpověď, která mně zatím není úplně jasná, nebo mi některé její části připadají trochu jalové. Jinak ale mladé autorce - které navíc nedělá problémy ukázat v každém díle své dnešním estetickým ideálům propagovaných módními časopisy nepříliš konformní tělo - samozřejmě fandím.___ Seriál je forma obzvlášť vhodná k reflektování aktuálních společenských témat či morálních otázek. Největší hity z produkce HBO jako The Sopranos řeší klinickou depresi, stav současné klinické psychiatrie, hédonizmus let boomu kapitalismu "flexibilní akumulace", napětí mezi stavem, v němž se člověk nachází a jeho ideály, samotu, izolovanot; Oz řeší otázky okolo justičního systému založeném na předpokladu common law o nestrannosti soudců, rasismus; Odpočívej v pokoji boj malých podniků v oligopolním prostředí, The Wire řeší problémy vyloučených komunit... Dunnhamová se takovýchto témat nutně taky dotýká (pracovní trh a uplatnění vysokoškoláků v stagnující ekonomice), ale je to pohled přece jenom povrchnější a subjektivnější než ve zmíněných seriálech. Možná že více staromodního sociálního realismu by Girls prospěl. (23.03.2013)

Pilot ma síce vôbec nepresvedčil, ale ako diely pribúdali, začal som si uvedomovať kvality seriálu. Lena Dunham je ako mladá, tak aj neskutočne talentovaná a svetu predstavila jeden z najotvorenejších a najúprimnejších pohľadov do sveta mladých dievčat. Nebojí sa experimentovať, k postavám sa stavia zodpovedne a humor nachádza tam, kde by ho málokto objavil. Navyše, všetka tá nahota, sex a "vyberaný" slovník nie sú vôbec účelové - Girls je projekt, ktorý je oveľa chytrejší, než sa na prvý pohľad môže zdať. (04.07.2012)

Pomalejší tempo tomuhle seriálu moc nesvědčí (jako tomu bylo třeba u Enlightened). Nevadí mi takovýhle typ seriálů, ale pokud se ani v 30 minutách nedokážu nad něčím pozastavit a říct "jo, tak kvůlli tomuhle to budu sledovat dál", je něco špatně a nemá cenu si namlouvat, že to třeba v druhém díle bude lepší. Tohle se prostě Leně Dunham moc nepovedlo, neoslnila mě ani jejím hereckým výkonem, ani tím tvůrčím, popř. režisérským. (23.04.2012)

“I give zero fucks about anything, yet I have a strong opinion on everything, even topics I'm not informed on.” Ono se na první dobrou nabízí napsat, že jde o Sex ve městě (protože komediální drama ze života čtveřice zástupkyň něžného pohlaví v New Yorku pod patronátem HBO) pro mladší generaci, ale to by nebylo k této samozvané generační výpovědi ani trochu férové a natož pak trefné. Ony ty dva seriály totiž už ani nemůžou být rozdílnější; stylem, humorem, cílovkou i zaměřením. Sex ve městě byl nechtěnou parodií sebe sama (a tedy vynikající guilty pleasure, ne že ne) o věkem sešlých „předstírejme, že jsme třicátnice“ a rozumem mdlých metropolitních kravkách v kramflecích a jejich sháňce po chlapech/hadrech/koktejlech a… A nic více. To neurotická Hannah aka Lena „tuze moc a někdy až ke své škodě wannabe Woody Allen s kozama“ Dunham má o své generaci privilegovaných bělošek "co nevědí co by", dospívání, hledání sebe sama, osamostatňování se, vztazích a o životě jako takovém rozhodně co říci a nebojí se to říci; hodně otevřeně, natvrdo, k věci, sebeironicky, sprostě a v roztodivných sexuálních polohách i praktikách. Otázka pouze je, zda to co říká (a hlavně jakým způsobem to říká; jedno zda skrze své alter ego či svá slova vkládá do úst jiným sympaticky životným postavám), je něco, co v první řadě chcete vůbec slyšet. A to je onen polarizující bod, protože z velké části je líbí/nelíbí závislé na tom, jak moc (ne)skousnete značně svébytný projev právě Leny Dunham. Buď vám nebetyčně poleze na nervy (a skrze ní i celý seriál, protože je za psacím strojem, za kamerou i před ní) či ne. A ani v jednom z těch případů se není moc co divit, ale když nic jiného, tak je to vděčný terč trefných skečů. | S1: 3/5 | S2: 3/5 | S3: 5/5 | S4: 5/5 | S5: 4/5 | S6: 4/5 | (06.01.2015)