Tri farby: Modrá

Velepíseň v Písni písní, ale ne zvuků, nýbrž barev (i když ani hudba nepřijde zkrátka). Zhruba tak lze hodnotit první film barevné trilogie předčasně zesnulého polského tvůrce, krok za krokem dozrávajícího k nadčasové, v plném slova smyslu klasické velikosti. Bez Juliette Binochové by ovšem vyznění filmu bylo sporé, i když i tak pozoruhodné. Binochové tvář nasvětlovaná ve velkých celcích i v detailech (až mrazí z několika okamžikových záběrů intimních scén a intenzity prožitku, kterou kamera zrcadlí jakoby přes sklo) vypovídá svou statickou bouřlivostí o nevypověditelném: o ztrátě muže, dítěte, smyslu života. Jakoby automatické pohyby, setrvačně vykonávané a prožívané stereotypní zvyklosti, člověk degradovaný na stroj, utrpení, neschopné slz, a proto ochromující, to je osud ženy, která ztratila vše, a přesto chce žít. Podvědomě hledá záchytné body k návratu do plného života a díky nenáhodným náhodám, rozbíjejícím zvnějšku tento neprostupný krunýř dusící obrany, je postupně také nachází. Manželova nevěra, pohrobní pastorek, představující pokračování rodiny, hudba, která v ní probouzí zřejmě dlouho dřímající vlastní schopnosti, muž, který ji odevždy miloval a jemuž se teď může - ale také nemusí - beze zbytku oddat. To je základní hodnotový okruh filmu a to je smysl tohoto dramatu bez děje. Závěrečné hudební finále, v němž se tato kataklyzmata slučují do syntetického, všeobjímajícího tvaru, se zdá být řešením uhrančivosti krásné, ale smutek a zmar symbolizující barvy, jež je ovšem současně i barvou trikolórové revoluce. Drama končí, naše okouzlení a prochvění zůstává. Zřejmě natrvalo. (13.05.2008)

Smútok nad stratou vyvoláva rôzne reakcie. Buď to dotyčný človek maže minulosť ako sa len dá, alebo nevyhodí ani len popísaní zdrap papiera pripomínajúci čo bolo. Ústredná postava si vyberie možnosť číslo jedna, ale zisťuje že to môžno nebude to najlepšie. A ani nie tak pre ňu, ale jej okolie. Film, ktorý dáva čas na premýšľanie. (05.06.2014)

Tři barvy: Modrá jsou nepochybně velmi kvalitním snímkem, s vynikající Juliette Binoche v hlavní roli ženy, která se po svém pokouší vyrovnat s těžkými událostmi. Co se však týče nějakého emočního dopadu, ten se u mě bohužel nekonal. Juliettina postava je ztvárněna velmi chladně, nepřístupně, jakoby nechtěla, abychom pronikli do jejího nitra, k jejím emocím. A právě podobně, jak byla vylíčena její postava, jsem i já, coby divák, neprožívala žádné emoce. Téměř žádné scény se mnou nepohnuly. Jistě svádí úporné vnitřní boje, ale ty zůstanou tak perfektně skryty pod její zdánlivě chladnou a vyrovnanou tváří, že na povrch se tak její pocity vlastně po celý film téměř nedostanou. Tedy, alespoň ne v té formě, kde bych dokázala plně pocítit její bolest, strach či výčitky. "Modrá" je velmi osobité dílo, které se však v prožitku může u diváků značně lišit. (25.11.2012)

Krzysztof Kieślowski v případě prvního dílu trilogie vsadil na Juliette Binoche, která předvedla jeden ze svých perfektních hereckých výkonů. Režisér byl vždycky zaměřený na každý detail, takže herečka, která dokáže vyjádřit i ty nejjemnější odstíny emocí, pro něho byla dokonalou partnerkou. Možná jsem úplně nepochopil smysl těch podivně používaných zatmívaček, ale jinak dokonalé. A vynikající je i hudba Zbigniewa Preisnera. (29.10.2019)

Jak zpívá frontman skupiny Žlutý pes Ondřej Hejma - Modrá je dobrá. V tomto případě bych řekl, že Modrá, to je především Juliette Binoche. Silný psychologický snímek o ženě jménem Julie, která při autonehodě ztrácí jak svého manžela ( předního evropského skladatele), tak i syna, uzavírá se do sebe, " pálí mosty " za minulostí, aby nakonec zpětně, díky mrtvému manželovi začala postupně znovu žít a vyrovnávat se definitivně s minulostí ( v podobě dokončení jeho rozepsaného Koncertu pro Evropu ). Každý Kieslowskiho snímek trilogie Tři barvy je především uměleckým zážitkem a to díky precizní kameře, zvolené hudbě a samotné režijní invenci Kieslowskiho, který vždy ví, co chce natočit. To vše spojené s dokonalým výběrem herců, kteří se mu následně vždy za důvěru odvděčí, tím nejlepším možným způsobem ( jako v tomto případě již zmiňovaná Juliette Binoche ) a to strhujícím hereckým výkonem. Jak jsem již psal v samotném úvodu, Modrá je dobrá, nicméně mojí srdcovou záležitostí a " emocionální rozbuškou " je mistrova Červená. To je již ale zase jiný příběh...... :o) (19.03.2010)