Tri farby: Modrá

Jak zpívá frontman skupiny Žlutý pes Ondřej Hejma - Modrá je dobrá. V tomto případě bych řekl, že Modrá, to je především Juliette Binoche. Silný psychologický snímek o ženě jménem Julie, která při autonehodě ztrácí jak svého manžela ( předního evropského skladatele), tak i syna, uzavírá se do sebe, " pálí mosty " za minulostí, aby nakonec zpětně, díky mrtvému manželovi začala postupně znovu žít a vyrovnávat se definitivně s minulostí ( v podobě dokončení jeho rozepsaného Koncertu pro Evropu ). Každý Kieslowskiho snímek trilogie Tři barvy je především uměleckým zážitkem a to díky precizní kameře, zvolené hudbě a samotné režijní invenci Kieslowskiho, který vždy ví, co chce natočit. To vše spojené s dokonalým výběrem herců, kteří se mu následně vždy za důvěru odvděčí, tím nejlepším možným způsobem ( jako v tomto případě již zmiňovaná Juliette Binoche ) a to strhujícím hereckým výkonem. Jak jsem již psal v samotném úvodu, Modrá je dobrá, nicméně mojí srdcovou záležitostí a " emocionální rozbuškou " je mistrova Červená. To je již ale zase jiný příběh...... :o) (19.03.2010)

Už jsou to pomalu 3 roky, co jsem viděl z Kieślowského barevné trilogie dosud jediný film, Červenou. Modrá mi přinesla porovnatelně silný zážitek. Na začátku různé, někdy i zvláštní střípky, které mě zaujaly velmi nápaditým snímámím kamery, postupně nám před očima vzniká z této psychologické mozaiky dramatický příběh ženy v dvounásobním traumatu po nehodě a ztrátě manžela... v návalu smutku a silných emocí se rodí očekávání, naděje s novým krokem k opětovnému nalezení smyslu života a poznání o důležitosti mezilidských vztahů. Čím déle film trval, tím si mě stále více získával, až jsem byl v závěru odměněn nejen šťastným koncem, ale i celým vyvrcholením jedinečného souznění příběhu s vizuálem (s množstvím působivých scén laděných s důrazem na modrou barvu) a hudbou. Díky námětu, kameře a Juliette Binoche by byl film zřejmě skvělý i bez hudby a s jinou profesí zemřelé postavy, ale zejména díky výsledné hudební skladbě mě závěr během zrodu nového života, po zakončení jedné práce, naprosto odrovnal. Svátečník filmový zážitek. [95%] (23.10.2022)

V komentáři k Červené jsem napsal, že je to nejsympatičtější a patrně nejlepší část trilogie. V případě modré je to ale látka, která je mi tématicky nejbližší. Kieslowski totiž pojal pojednání o svobodě jako problém citových a příbuzeneckých vazeb. Ty nás spoutávají neviditelnými, ale silnými citovými pouty. Hlavní hrdinka přijde při autonehodě o rodinu a řeší problém, do jaké míry se může osvobodit od svých vzpomínek a citů. Její sousedka pracuje v erotickém průmyslu a má pocit, že ji to uspokojuje, do okamžiku, kdy na její představení dorazí otec a ona čelí pocitům viny, protože ani ona není osvobozená od své minulosti a rodinné příslušnosti. Osvobodit se může znamenat izolovat se a je to vždycky jen otázka kompromisu mezi nezávislostí a samotou. V 18 letech jsem přišel o otce a řešil jsem po jeho smrti vlastně podobné dilema jako hrdinka filmu. Kieslowski je jako vždy komorní, podává svůj příběh v pomalém tempu s důrazem na vnitřní psychiku svých hrdinů. Celkový dojem: 75 %. (07.04.2009)

Kieslowského konštruktívny polodokumentárny minimalizmus je pre intímny príbeh rozsahu psychologickej eseje na tému tragédie životných ciest a pálenia mostov ideálny. Dialóg vedený medzi obrazom, hudbou, strihom, slovom i divákom do bodky zodpovedá popisnému názvu, ktorý hovorí za všetko. Modrá - to je smútok, odcudzenie, odsúdenie, samota, depresia. Ochladnutie vo vzťahoch, v motiváciách, v putách, v cieľoch. Málo slov, mnohé medzi riadkami a v náznakoch. Uhrančivý civilný výkon Juliette Binoche. Hudba, ktorá prekračuje hranicu fyzického, obraz, ktorý postupne prechádza do mysle. Strih, ktorý nečakane utína, zatmievačky, ktoré znenazdajky berú. A predsa mi i napriek citlivému nakladaniu s témou chýba hlbšia myšlienková podstata, neodbytnejší pocit naliehavosti filmárskej výpovede o vnútornom utrpení. Predsa len je v pár momentoch cítiť až prílišné priblíženie sa sofistikovanému citovému vydieraniu, ktorému však nejde uprieť pôsobivosť. Film, ktorý má podobný efekt ako jemne a dôsledne komponovaná hudba - umenie. Ale chladné a v pár momentoch nie úplne presvedčivé. 75% (01.09.2014)

Jen málo režisérů se dokázalo s takovou intenzitou věnovat ženským postavám tak, jako to dokázal Kieslowski. Určitě se hodí připomenout, že jeho oporou mu vždy byly přesně obsazené herečky, nejinak je tomu v úvodu barevné trilogie. Juliette (Binoche) se po smrti svých blízkých rozhodne izolovat (citově i materialisticky) od známého světa, v domnění že když nic nemá, nemůže také nic ztratit. V průběhu filmu však zjišťuje, že takový život vlastně ani životem není. Režisérova typicky dokonalá syntéza obrazu (viz název filmu) a hudby, je tu obohacena o nový prvek. Uprostřed několika rozhovorů se znenadání dramaticky rozezvučí hudba, následuje zatmívačka a poté konverzace pokračuje jakoby nic- velmi efektní. Kieslowski nezapomněl ani na svoji rodnou řeč a svěřil ji jedno maličké cameo. 9/10 (12.03.2009)