Dvojaký život Veroniky

Mystický příběh o dvou dívkách ze dvou různých zemí, jednou se zahlédly možná. Spřízněné jménem, gesty, talentem ke zpěvu a stejným tušením. „Mám zvláštní pocit.Cítím jako bych nebyla sama.“ A loutkáři, který zrovna píše knihu o dvou dívkách ze dvou různých zemí. „....Když byly obě dva roky staré a už uměly chodit......jedna z nich si spálila ruku na plotně.O pár dní později......druhá z nich sahala na kamna.....ale v poslední chvíli ruku odtáhla.Ačkoli nemohla vědět, že by se také spálila.“ Ta jedna z nich je jakoby nadpřirozenou silou varována před omyly té druhé. A dál si netroufám k této tajuplné nádheře doplněné stejně nádhernou hudbou nic dodat, snad jen, že Krzysztof Kieslowski těžko mohl vybrat lepší představitelku obou Veronik než Iréne Jacob. (09.10.2005)

Mé porozumění tomuto těžce artovému počinu začíná a končí u citátu Ernesta Hemingwaye „Neptej se komu zvoní hrana, zvoní tobě!“ Nebudu předstírat opak a hned zkraje přiznám, že tento film jsem nepochopil. Nevím, co chtěl říct, zda-li měl co říct a proč to říkal skrze podobný příběh. (Může existovat snová detektivní hříčka o podobně vytříbených vizuálních kvalitách?) Ani přes plnou koncentraci a nejvyšší možnou snahou proniknout pod povrch všedních věcí, nedošel jsem k uspokojivým závěrům. Nedokážu Veroniku zavrhnout, odkopnout, pohřbít ve svých myšlenkách. Nedokážu to kvůli Irène Jacob, nedokážu to kvůli Kieslowského podmanivé režii. Nenudil jsem se, jenom nechápavě koukal. Asi špatným směrem. 70% Zajímavé komentáře: Faye, bogomira, Aidan, ScarPoul, joker2, Dero (25.11.2008)

Schizofrenní drama s neomezeným množstvím interpretací. Kieslowski poprvé kombinuje polské a francouzské reálie a zároveň radikálně mění obrazové kompozice. Pryč jsou špinavé a chladné záběry, namísto nich využívá emocionálně hřejivé barvy, z nichž dominují červená a zelená, které za pomoci netradičně komponovaných záběrů a nadpozemské hudby vytvářejí ojedinělý zážitek. Kieslowski nám ukazuje dvě stejně vypadající (ale odlišné) ženy, představované empatickou I.Jacobovou a jejich jen na první pohled nesouvisející životy. Důležitou úlohu zde zastupují loutky, kterými jsou v režisérových rukou sami diváci a ve filmu pak obě Veroniky, jejichž osudy jsou ovládány neuchopitelnou silou (loutkář/ Bůh/ režisér). Tento neobvyklí film tak můžeme chápat i jako zamyšlení se nad osudem. ___ Určitě je nutnost film vidět několikrát. Při opakovaném shlédnutí si divák začne všímat maličkostí, které napoprvé nepostřehl. Pod poetickým povrchem se začnou formovat myšlenky a úvahy: Film je vlastně o spojení/propojení (duševním, fyzickém, metafyzickém) všeho a všech a o vzájemných vazbách těchto složek. 10/10 (11.03.2009)

Dva světy. Dvě ženy. Dvě těla. Ale duše je jedna. Jedna neklidná trápící se duše, milující hudbu a žijící ve stesku osamění. Snad teprve až zemře naše alter ego, můžeme začít znovu žít. Kieślowski nám předává svou hlubokou osobní zpověď, když nechá zemřít své polské Já. Krakovské Já prožívající období životního rozpuku, ale bez hlubšího smyslu. To musí být ukřižováno, aby se zrodilo něco nového. Jeho Pařížské Já, které se vylíhne jak motýl z kokonu housenky. Nyní může milovat, může žít. Až se nakonec pomocí metafory loutkaře dobere pravdy, co vše ho to stálo. Co jsme museli zaplatit. A tak se vracíme znovu na začátek. Do těžké skepse o neexistenci štěstí. _____Kdo má rád hloubavé filmy a rád hledá vzkazy v náznacích, zde si přijde na své. Kieślowski totiž natočil film, kde můžeme v každém záběru hledat skrytý vzkaz s neochvějnou jistotou, že ho najdeme. 83% (30.09.2016)

[10/10] ♫10/10♫ (L Studio, Canal+, Norsk, Sidéral, Tor) (Barevný /// Leonardo De La Fuente /// Scénář: Krzysztof Kieslowski, Krzysztof Piesiewicz /// Kamera: Slavomir Idziak /// Hudba: Zbigniew Preisner /// MFF v Cannes: Krzysztof Kieslowski (Cena FIPRESCI, Cena ekumenické poroty), Irène Jacob (herečka)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (21.12.2008)