Nymfomanka I.

I přesto, že některé situace jsou dobré, tak zase mnoha jiným je věnována zbytečná-nadbytečná pozornost a roztahanost - čímž ztrácí film tempo, čemuž značně napomáhá neustále vracení se do (reality) pokoje, kde si Charlotte Gainsbourgova povídá se Stellenem Skarsgardem a to často velmi nudně a zase roztahaně. 330minutová director´s cut si fakt nechám ujít a kdyby Lars von Trier méně onanoval nad pseudointelektuálním pohledem, mohl to být zajímavý pohled do jednoho života jedné ženy. (30.12.2013)

Kolegové mají za to, že NYMFOMANKA je svým roztržením vejpůl hodnotitelná až po zhlédnutí obou dílů. Osobně si to ale nemyslím, protože ČÁST I. i ČÁST II. se navzájem liší co do způsobu vyprávění, výstavby i vyznění. První, kterou stavím na pomyslný vrchol distribuční nabídky loňského roku, je maximálně ozvláštňující tím, že přebírá konvence z různých mediálních odvětví a uměleckých děl a staví je na odiv. Dělení do kapitol vychází z literatury, vysvětlující vsuvky připomínají zase zkušenost ze surfování po netu a upomínají na dokumentární tvorbu, fungování a efekt hudby je demonstrován v několika montážích, inscenování postav v předkamerovém prostoru má evokovat malířská díla a odkazuje se na uznávané klasiky světové kinematografie, zatímco se variují vyprávění typické pro pornografii (tenkrát poprvé, zaseklý výtah ad.)._____ Důležitou roli hraje divácké očekávání, které je v případě NYMFOMANKY, ČÁSTI I. nenaplněno či zklamáváno. Kvůli záměrné doslovnosti budou rozhozeni ti, kdo u završení trilogie Deprese očekávali stejnou nejednoznačnost a příklon k umělecky odvyprávěnému snímku jako ANTIKRIST a MELANCHOLIA, a asexuálnost prezentovaného zase neuspokojí ty, kdo se nechali nachytat na nadsazenou reklamní kampaň. Popření vývoje titulní postavy („Nic necítím!“), okázalá nespolehlivost vyprávění Joe, řada Seligmanových odboček i nemotivované užití různých stylistických postupů dává jasně najevo, že jde o jednu velkou hru, kdy se prvky vyprávění i stylu uskupují do vzorců. Odpovídá tomu i vyznění, kdy „jednička“ se dá vykládat jako dílo o snaze porozumět světu skrze rozpoznané vzorce v umění a společenské vzorce chování při interakci jednoho člověka s druhým… a o prostupnosti těchto kategorií. (17.01.2014)

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám dojem, že ať chce kdokoliv cokoliv o Nymfomance napsat, režisérovu záměru se ani v nejmenším nepřiblíží... Trier pracuje více s divákovým očekáváním - erotický příběh s třemi hardcore záběry (a nejspíše i dubléry hereckých hvězd), režisérova verze (i přes titulek na začátku filmu a zmínkách všude na webech nemusí vůbec existovat), může a nemusí to být celé vtip, rozhodně to není žádná studie ženské sexuality, ale ani lákání na senzace či jednoduché zobrazení kopulace. Nejčastěji se v souvislosti s tímhle snímkem hovoří o velice obratné propagaci, ale zase, kdo by proboha nechtěl, aby se na jeho film chodilo? Zbaven všech těchto pozlátek je tohle vyprávění o psychicky narušené ženě, se kterou se, více či méně, může potkat každý. Režisér pracuje samozřejmě i se stereotypním zobrazením sexu, já osobně jsem dostal tak zvláštní film, na jaký jsem od Larse zvyklý. Spokojenost. A jistě - druhý díl bude rozhodující. Mě zbývá necelých čtrnáct dní. (02.01.2014)

S překvapením musím říct, že Trier natočil docela inteligentní a chytrý film, který nemusí nutně vypovídat o nitru ženy ani sloužit jako definice nymfomanie a přesto má hodně, co říct. V centru sice je žena-nymfomanka, jejíž nitro je detailně analyzováno, ale nemyslím si, že by se film na základě jejího charakteru snažil generalizovat. Joe je nešťastné individuum, není vyloženě živočišná, ani impulzivní, umí se nad věcmi zamyslet a sebereflexe jí také není cizí. Klíčem k rozluštění jejího subjektivního prožívání i z objektivního hlediska, "oč vlastně kráčí" je samozřejmě dialog mezi ní a Seligmanem. Ona jako sklíčená hříšnice, srozuměná a smířená se svým hříchem, on jako neposkvrněný analytik, morálně hodnotící samotnou morálku a paradoxně očišťující její svědomí... Matematická a další přirovnání symbolizují podrobení zdánlivě nerozluštitelnných věcí jako jsou pudy, city a chtíč vědecké analýze. Seligman ukazuje, že i ve zdánlivě iracionálních věcech mohou být vzorce, pravidla a je možné v nich nalézt opodstatnění a snad i ospravedlnění, aneb proč nelétat, když nám bůh nadělil křídla? Nebo, že by ne? Pro boha zde přeci není místo, Seligman iracionalitu vyhlazuje, jeví se mu zajímavý akorát její "koncept", a nejen proto je tak nějak zajímavý i celý tento film. II. část. (28.05.2014)

Hodně fajn komedie a Trierův zatím divácky nejpřístupnější film (těším se na necenzurovanou verzi), naštěstí ale ne "jen" komedie, protože i těch svých oblíbených háčků, kterými zasáhne až do žaludku a i s obsahem střev je vytrhne ven, si tam Lars pár nacpal. Obzvlášť s Umou Thurman, která tu předvádí nejlepší herecký výkon své kariéry. (06.01.2014)