Ten třetí

Vlastně to nepůsobí ani tak prvoplánově, jak bych od Haggise očekávala, ale co naplat, mně tahle mozaika bolestných lidských příběhů nijak zvlášť neuhranula. Místo abych se nechala unášet netradiční romantikou v případě Adriana Brodyho a té Rumunky, tak jsem si pro sebe v duchu kroutila hlavou, jak je ten ňouma naivní, linie s Liamem mě nebavila vůbec a tak nejzajímavější mi nakonec přišla story s Milou Kunis a to jí normálně ani moc nemusím. Ke konci to trochu nabralo dech, ale ani to mě nezasáhlo natolik, abych zvedla hodnocení, lituji. (27.09.2014)

Já to pochopil a přesto budu hodnotit poměrně nízko. Čím to? I přes velké množství tváří známých z americké dílny jde totiž o snímek s výraznou evropskou příchutí. A tu já nerad, já radši třeba pistáciovou. Ale zpátky na vážnou notu. Díky již zmíněným povědomým obličejům dokáže divák udržovat pozornost i navzdory bohaté stopáži a vláčnému tempu. Jenže po závěrečných titulcích to pro mě osobně skončilo, ohodnotím, okomentuju a film vypustím z hlavy. V tom by se mnou spousta lidí nesouhlasila, ale jak jsem již uvedl dříve- bude to tím, že jde o made in Europe. 50 % Oblíbená část- vrácení županu (24.06.2015)

Haggisův návrat k příběhovým propletencům se rozhodně povedl. Na rozdíl od Crash totiž netepe do kontroverzních společenských témat, a tedy nijak je ani sám sebe neshazuje, ale je pouze prostou, snad až egoistickou uměleckou výpovědí. Ačkoli je tedy škoda, že princip meta-narace se dá odhalit nepřiměřeně brzy, jednotlivé příběhy a jejich závěrečné prolnutí v perfektní a i tak poměrně nečekanou pointu mají v tomto neprůhledném, kousavém a (přesto/proto) citlivém pojetí nečekanou sílu. Že se tedy autorovi podařilo ukočírovat takhle komplexní představení, kde všichni Oni i Ony září, kdy do sebe nakonec všechny dílky dokonale zapadnou, a to včetně těch, které se zdály být samoúčelnou sponou, a kdy si žádná z těch hereckých osobností nekrade film pro sebe a zároveň má kvanta prostoru na vyniknutí - to je úspěch, za který si Haggis konečně zaslouží ovace ve stoje. Jediné, co mi v nich zabránilo byla dvousečnost takhle promyšlené formy, kdy jsem se kvůli neustálému rachotu mozkových závitů málem nedokázal vžít do individuálních povídek a soucítit se všemi verzemi Jeho a Jí. Bohudík však v této rovině zachraňuje co se dá znovu mistrovská hudba Daria Marianelliho. (14.01.2015)

Typický případ nezvládnutého filmu s mnoha postavami a více příběhy. Na nikom mi nezáleželo a bylo mi celkem ukradené, jak to všechno dopadne. Přišlo mi, že se postavy chovají dosti nelogicky (vrcholem vykonstruovanosti byla scéna s "bombou" v kabelce) ale prochází jim to, protože to tak scénárista chce. Povinným kolážím "osudové hudby" a vystresovaných či plačících ksichtů se bohužel také nevyhneme a finální pointa byla laciná. (07.06.2015)

Third Person má potenciál. Zachycuje tři zdánlivě nesouvislé příběhy, mezi kterými volně přepíná a člověk jen čeká, kdy se odhalí nějaké to propojení. Reálně ale vzhledem k délce zase k tolika zvratům nedojde. Největší šok čeká diváka na konci, který mi ale trvalo delší dobu, než jsem pochopila, jak je asi myšlen a kdybych se neutvrdila čtením jiných recenzí, nejspíš bych si doteď nebyla jistá, protože explicitní to vůbec nebylo. Na druhou stranu pokud přijmete a vidíte, jak byl myšlen konec, začne to celé dávat smysl a musíte tu myšlenku a její znázornění obdivovat. (15.09.2014)