Ten třetí

Haggis spletité mozaiky lidských osudů zvládá z velkým přehledem na výbornou. Už jich napsal i zrežíroval několik. O to více mě zaráží jak nezajímavou a neatraktivní podívanou si pro nás připravil ve svém posledním snímku. Third Person scénáristicky moc nedrží pohromadě a ozvláštňuje jí pouze zajímavý twist v podobně prolítání dvou časových a geografických linií. Jednotlivé příběhy nedrží dohromady a jako samostatný příběh nejvíce funguje ten s Adrienem Brodym. Herecké obsazení je tu opravdu unikátní a počet velkých hereckých persón je opravdu unikátní. Nic naplat, je to dlouhé a nezajímavé. Příště prosím lépe. (20.12.2015)

Kdyby se Paul Haggis vykašlal na tři různé příběhy na třech různých místech, možná by to mělo smysl, ale takhle se jakýkoli vyšší význam ztrácí. Provázanost postav je naprosto směšná, protože vzhledem k tomu, že sledujete všechny tři, očekáváte provázání. Takhle jsou to jen tři náměty na jednom místě, kdy rozhodně scenáristicky vedou Liam Neeson a Olivia Wilde, nejvíce pak baví asi Adrian Brody. Škoda, ta část se spisovatelem se mi zamlouvala moc. Ale tohle prostě nejí konzistentní dílo. To měl být povídkový film a ne něco, co si hraje na víc. (29.09.2014)

Haggisův návrat k příběhovým propletencům se rozhodně povedl. Na rozdíl od Crash totiž netepe do kontroverzních společenských témat, a tedy nijak je ani sám sebe neshazuje, ale je pouze prostou, snad až egoistickou uměleckou výpovědí. Ačkoli je tedy škoda, že princip meta-narace se dá odhalit nepřiměřeně brzy, jednotlivé příběhy a jejich závěrečné prolnutí v perfektní a i tak poměrně nečekanou pointu mají v tomto neprůhledném, kousavém a (přesto/proto) citlivém pojetí nečekanou sílu. Že se tedy autorovi podařilo ukočírovat takhle komplexní představení, kde všichni Oni i Ony září, kdy do sebe nakonec všechny dílky dokonale zapadnou, a to včetně těch, které se zdály být samoúčelnou sponou, a kdy si žádná z těch hereckých osobností nekrade film pro sebe a zároveň má kvanta prostoru na vyniknutí - to je úspěch, za který si Haggis konečně zaslouží ovace ve stoje. Jediné, co mi v nich zabránilo byla dvousečnost takhle promyšlené formy, kdy jsem se kvůli neustálému rachotu mozkových závitů málem nedokázal vžít do individuálních povídek a soucítit se všemi verzemi Jeho a Jí. Bohudík však v této rovině zachraňuje co se dá znovu mistrovská hudba Daria Marianelliho. (14.01.2015)

Paul Haggis vidí svět zoufale černobíle, což je znát pokaždé, když vlastní scénář také natočí. Říct, že jsou jeho postavy ploché zní jako fráze, řeknu to jinak: jsou nepravděpodobné, stejně jako situace, do kterých je žene. O něco míň to bylo znát na Crash, podstatně víc je to vidět na obdobně vystavěném Third Person. Pokud se chopí Haggisova scénáře jiný režisér, může to dopadnou dobře, jako v případě Million Dollar Baby. A pokud to zahrají dobří herci. Third Person bohužel táhne dolů i mizerné obsazení, taková Olivia Wilde je možná zajímavým způsobem krásná, ale to je tak všechno. To nezachrání ani skvělý Liam Neeson nebo Adrian Brody. (24.09.2014)

Škoda té utahanosti a unavenosti děje, který nedokáže celou stopáž diktovat tempo a bavit. Můj zájem tak postupem času solidně upadal. Co hůř, film nedokáže pořádně vytěžit námětové možnosti. Máme tu velký herecký kádr, životní situace, spousta zvučných jmen, ale velmi nekonzistentní příběh s přestřelenou stopáží. Tentokrát zkrátka Paulově práci neříkám pane. V rámci myšlenky s vyprávěním (psaním knihy) z vlastního života a propletení osudu lidí jsem nějak postrádal smysl role Miluše Kunisové a její rozvrácené rodinky a celé to mělo být mnohem provázanější, šokující, překvapující, emotivnější... prostě tak, aby to těch 137 minut sežral s gradací a větší záživností. (20.03.2015)