Avengers 2: Vek Ultrona

Král nesmyslných úmrtí Joss Whedon se tomu sociálnímu internetovému pseudoaktivismu, který má v poslední době v takové oblibě, zjevně věnoval až příliš svědomitě, protože jinak než absolutním nezájmem si tenhle krasopád do řiti vysvětlit neumím. Děj, postavy i dialogy jako by vzešly z pera patnáctileté pisatelky fanfikce, která nevidí za ta nejpitomější klišé a nezmůže se na nic než na trapnou křečovitost, všudypřítomné videoherní triky dělají z nových Avengerů soudobý ekvivalent Mumie se vrací či Krále Škorpiona, cukerínová romance se vynořila bez přehánění z prdele, nepřehledná akce probíhá stylem „zmítejte se jak retardovaní epileptici a my to budem co vteřinu a půl stříhat“ a celý film prostupují zastaralý devadesátkový patos a hlášky. Jako tupá letní zábava ve stylu prvního dílu to nefunguje kvůli neskutečné zahlcenosti postavami, které spíš než jako živé charaktery působí jako panáci odříkávající usilovně vtipné repliky, a veškeré potenciální přesahy zase zabíjí jejich totální obehranost (místo abychom se v osobě Ultrona zabývali otázkou lidskosti a vědomí, jak naznačoval pinochiodní trailer, raději se zaměříme na tisíckrát zpracované „lidstvo lze ochránit pouze jeho zničením“). Ze všeho nejmíň ale pobírám, kam se vytratil Whedonův talent kombinovat vážnost s humorem, který byl pro všechna jeho předchozí díla typický. Ve filmu není jediná scéna nebo motiv, které by nebyly dřív nebo později podkopány strašlivě nevtipným shozením, přestože by si logicky zasloužily brát vážně, k jejich vážnému pojetí se očividně směřuje a rádoby humorné zlehčení neslouží žádnému funkčnímu účelu. Ale co já vím, třeba mi akorát atrofovala schopnost zhroutit se v sedačce a slintat. (05.05.2015)

OMNOHO lepšie ako preceňovaná, na druhý pokus už vlastne nepozerateľná jednotka. Tu sa z hláškujúcich figúrok stali funkčné postavy (ktoré občas výživne hláškujú) a príbeh je zmysluplný, zaujímavý, gradujúci a s výrazným zloduchom. Akcie je tak akurát a vo všetkých prípadoch s jasným významom a motiváciami, pričom nechýbajú haldy ikonických moneyshotov. Osobné línie vyvážené a presvedčivé. Finále, ktoré sa viac sústreďuje na záchranu civilistov (všetky palce hore!), je brilantne rytmizované, Whedon ma prvýkrát presvedčil, že je okrem písača hlášok aj dobrý režisér. (03.05.2015)

Ó můj bože, dramaturgie tohohle kusu mě zabije. Film je totiž poskládaný technikou, kterou s oblibou hejtuji, a totiž vhozením všech obrazů do mixéru a náhodným poslepováním scének za sebe. Úplně zvysoka kašle na dramatický oblouk, napětí, dávkování nebo stupňování intenzity všeho, jede to prostě na random a nedává to smysl. A taky, a to jsem od sebe nečekala, mi docela hodně vadí, že se všichni čím dál víc chovají jako puberťáci a nikoliv jako dospělí lidé. A nedostatek krvavosti ve světě, kde se trhají končetiny, je taky směšný. Další body, kterým se mi ani nechce věnovat, neboť ten film mi za to nestojí, pěkně popsala kiddo, a dovolím si skončit z kontextu vytrženým citátem Matěje Senfta: "Je však třeba umět rozlišovat mezi realitou, komiksovou realitou a nesmyslem." Ve svém článku popisuje asi ten nejzásadnější průser, a totiž že v tomto filmu se vše řeší silou a nic pomocí intelektu. Sice po večerech doma posiluji a mým snem je mít vyrýsovaná záda jako Hilary Swank na plakátu k Million Dollar Baby, ale schvalovat film, kde ani umělá inteligence nepřemýšlí, tak to tedy ne. (30.08.2015)

Opakující se detail na Starkův obličej ve zbroji Iron Mana, ten odraz interaktivních displejů a blikajících světýlek v jeho duhovce jako by byl symbolem repetitivnosti. Cyklů pevně sevřených v kleštích destrukce, digitálního polétávání a kvanta postav na úkor jejich kvality. Vždyť nějaký náboj měli jen Jarvis jako Dr. Manhattan II. a Jane krotící svého zeleného King Konga.. A co je nejhorší, rádoby arcipadouch Ultron si jen kasavě tahá svoje A.I. triko a skutek utek, nicméně co se týká taktiky, šel na to dobře. Avengers se totiž dříve nebo později rozjebou sami, ale otázkou je, jestli u toho ještě budu.. Now I´m free, there are no Marvel strings on me! (04.05.2015)

Když sveřepí zachránci světa a okolních galaxií z nějaké té homixové Ligy vypičenců konečně komerčně narazí na umělou demencí vybaveného, přestrašlivého Transformera s originálním jménem Ultramegagigatron, vygenerují společně jakéhosi spařeného Dekárta, jenž všechny ty tlusté, slaboduché děti a mnohé blahoslavené dospělé v sále vykrmí kalorickou porcí šestákové assbookové filosofie, nu a poté, co si všichni včetně Assgardské mykologie pateticky vyřeší svá traumata a rodinné záležitosti, semelou se vzájemně ve spektakulárním digitálním robobordelu, který kompletně rozmrdá nějaké fiktivní Bulharsko. Na něco, co se tu nekompromisně drápe na přední příčky žebříčků oblíbenosti, mi výše uvedená, naprosto přesná rešerše scénáře přijde natolik artově sofistikovaná, intelektuálně komplikovaná a filosoficky hluboká, že se bojím chodit do kina, protože ta jsou evidentně plná vypláchlých mutantů, srkajících a žvýkajících stejně závadné marginální nepoživatiny, sekundárně produkované investory těchto veleděl. (02.06.2015)