Jasmínine slzy

Woody je dobrý režisér a aj ako scenárista stojí za pozornosť, hlavne jeho dialógy, no Jasmínine slzy mi prídu trochu nedotiahnuté. Cate Blanchett to zahrala výborne, ale jej postava a ani príbeh ma moc nedokázal zaujať a nepomohlo tomu ani svižné tempo filmu. Každopádne dá sa na to pozrieť, je to predsa Woody. A keď začne byť film naozaj nudný a otravný (a on začne) akurát skončí. Takže nuda nehrozí. 65% - 3* (27.02.2014)

Cate Blanchettová by hrála i pod sedativy a zamčená sama ve sklepě, a pořád by trochu bylo proč se dívat. Tady kolem ní taky nebyl vybudovaný film - zůstalo u námětu a vzniklo pár dokola se točících skečů, stagnujících, repetitivních črt, bez posunu, bez děje, jen stále stejně ploše předvádějících informace z úvodní věty - mám sestru, žila si jako v bavlnce, pak o všechno přišla, teď je z ní troska, tak zůstane chvíli u mě, než se vzpamatuje. *** Nevzpamatuje se, na konci filmu je z ní ta samá zhroucenina jako na začátku. Ok, ale sarkastický závěr ještě dobrý film nedělá. I kdyby tématem filmu měla být ta statičnost, stagnace, plochost a neschopnost se vymanit a vzchopit, nic z toho se nesmí dostat za kameru, i na nudu musí být vzrušující se dívat, když ji dává zažít dobrý režisér - tady jako by to bylo právě naopak, tvůrci se motají v kruzích, zatímco Cate Blanchettová hraje tu bezradnou, chabých stébel se stále stejně chabě nechytající chudinku jako o život. Jen kvůli tomuhle ironickému momentu jsem zůstala až do konce, ale nebylo to lepší než odejít. *** Čím dál smutněji pozoruji poslední roky (nebo už dekády?) trvající bezradnost WA, který má svoje bezkonkurenční majstrštyky (i tak rozeseté mezi filmy spíše repetitivně zbytečnými) už hodně dávno za sebou, a s ubývajícím přehledem o svém, vespolném i vnějším životě, a tím pádem s ubývajícím vtipem, se utápí v dalším a dalším točení podobně neodpomožitelně jako titulní hrdinka ve svojí nanicovatosti. Prochází si pozdní zahleděností do mladých ženských, stárne do nové naivity a patosu, nechává sebou lomcovat plíživý smutek. Nic z toho nezúročuje jako svrchovaný tvůrce, je tím prostě vlečen a semílán (přesně, jak si mnohokrát na vrcholu kariéry vtipně prorokoval v nespočtu postav) a filmy podle toho vypadají. Je mi líto, že tím prochází, ale už pro úctu k těm filmům, které se mu kdysi tak výsostně a nezaměnitelně allenovsky povedly, nebudu na těchhle stařecky pomotaných, kde to občas dojemně zadoutná starou jiskrou, nic přehlížet. Asi už poslední etapa WA jako režiséra je tristní, každý nedozrává jako Bergman nebo Béla Tar, a já to pietně uznávám. (31.12.2013)

Bravurní satira společnosti a mistrně vykreslená sonda odvěkých rivalů - chudoby a bohatství. Woody ovšem není tak průhledný a hloupý idealita, aby ukazoval, že být chudý může být super a být bohatý, resp. zvyky/postoje bohatých, jsou vlastně povrchní a špatné. Jde mnohem dál a oba světy sofistikovaně a velmi civilně prolíná a ukazuje i v naprostých protipólech, přičemž vyhmatává a následně prezentuje dokonale čisté situace ze života a to asi tak co dvě minuty. Když někdo točí dokumenty o zvířatech, nebo flóře, je to fajn. Když Woody Allen točí dokumenty o lidech, je to ještě mnohem zajímavější. (13.04.2016)

Měří se lidská důstojnost na počet kabelek od Vuittona? Je ekonomická krize spouštěčem lidské tragédie, nebo její katarzí? Co je to morální hazard? Je láska smyslem, nebo účelem? Jak se žije bez fasády někomu, kdo vlastně nic než fasádu nemá? Když jsem sledovala poslední záběr na Cate Blanchett, napadlo mě, že takhle asi vypadá převrácená pohádka o Popelce. S antidepresivy, rozporuplným Friskem a zeitgeistem krize. Woody-člověk je možná v depresi, ale Woodymu-filmaři to pomohlo. (25.09.2013)

Rozkládající se osobnost snoba zapáchá úplně stejně jako rozkládající se osobnost člověka z nižších společenských vrstev, jen se na ten proces kvůli hřejivému pocitu zadostiučinění lépe kouká.. Zkušený autor to pochopitelně ví, C.Blanchett překypuje nadáním v každém milimetru rozmazané oční linky, nicméně neurotickým sluncem zalitá Blue Jasmine je ten případ, kdy Allen, který štěká, nekouše. Maximálně připomene paradox při nahlížení na partnerský vztah, kdy se cyklicky řeší věčný rozpor mezí tím, co člověk má a na co si myslí, že má a přitom vždycky dostane jedině to, co si zaslouží.. (12.11.2015)