Jasmínine slzy

Clap clap, Mr. Allen, toto se vážně povedlo. Nejlepší allenovka za poslední roky - oč zde ubylo vtipu, o to více přibylo na pochmurné skepsi - JASMÍNINY SLZY jsou velmi neradostnou zprávou o našem světě. Možná o to víc si jich cením - tenhle film je hodně mimo hlavní proud a lidem uvyklým happy endům se asi moc líbit nebude. (30.07.2013)

Stejně jako první díl Kieslowského barevné trilogie, také Allenovo tragikomické rozšíření Tramvaje do stanice Touha je modře naladěno (přesněji: jeho tón a směr udává to, čemu v anglofonních zemích říkají "blue mood"). Modrá, symbolizující pro citově rozhozenou hrdinku nedosažitelný vnitřní klid, se do filmu vkrádá častými záběry moře (což mohl být jeden z důvodů, proč Allen točil v San Franciscu) a modrý je také měsíc z písně, na kterou Jasmine nostalgicky vzpomíná. Jasné roztřídění postav z Williamsovy hry ustoupilo destabilizaci veškerých rolí. Obě sestry s nevelkou úspěšností hledají, kde je jejich místo mezi muži. Jsou povahově stejně nezařaditelné, jako je film, oscilující mezi hořkou komedií a čirou tragédií, nezařaditelný žánrově. Prokládání aktuálního dění četnými flashbacky přispívá k "duální" struktuře vyprávění. Allen promyšleně nakládá s opozicí životního stylu "před" a "po", obecněji životního stylu bohatých a chudých (takže lze k filmu přičíst k dobru také lehce sociálně-kritický přesah), s protikladem Jasmine coby pasivní kořisti a aktivní ženy-samoživitelky. Žádná z pozic a opozic ale není stálá a neprostupná, takže protagonistka s příchodem k sestře nepřestává být bytostí závislou na druhých a definitivně se nezříká svých manýr zaopatřené paničky. Dříve k ní vzhlížela sestra, chce-li přežít v novém prostředí a podmínkách, musí nyní ona vzhlížet k sestře (ve významu přeneseném i doslovném, neboť Ginger dominuje záběrům na vlastním území, zatímco Jasmine je pasivním kráskou a obletovanou královnou ve světě luxusu, kterým ji obklopoval manžel). S orientací v tomto přelévání sil a proměňování rolí napomáhá umírněná kamera (zapomeňte na neurotismus Manželů a manželek, styl filmu je mnohem uhlazenější), a autentickým jej činí herecké výkony obou hrdinek (muži jsou rovněž skvěle "nacastování", ale první housle rozhodně nehrají, víceméně jenom nahrávají). Blanchettová své Jasmine, která doslova nedokáže vystoupit z role, dodává teatrální vznešenost, čím je vytvořen ostrý kontrast s přízemnějším herectvím neméně přesvědčivé Hawkinsové. Přes občasnou formální strnulost, místy rušivou neochotu vzdát se vtipkování a násilné vkládání krizové tematiky jsou Jasmíniny slzy v porovnání s předchozími Allenovými tituly, vesměs jen různě zábavnými hříčkami, obstojně komplexní studií charakterového rozkladu, a po delší době také allenovkou, s kterou si autor vyhrál dost na to, abych ji chtěl vidět vícekrát. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec, FlyBoy, Havenohome, maddy, F.W.Colqhoun (13.08.2013)

Ja by som Jasmínine slzy nenazval ani tak novým filmom Woodyho Allena, ako novým filmom Cate Blanchet a Allen akoby ani nechcel svoj štýl drať do popredia, podstatný je výkon hlavnej predstaviteľky. Niečo podobné som kedysi cítil pri Stella Dallas od rovnako osobitého Kinga Vidora. Samozrejme je znalému divákovi jasné, že keď vstupuje nejaký pár do bytu a je tam párty, tak je v Allenovom filme a džezík jemne doplňuje znova dialógy, lenže v tomto prípade to bolo často v kontraste s tým, čo postava cítila a rovnako je to aj s dialógmi jednej skupiny ľudí v jednej miestnosti, ktoré vyvolávali v kinosále smiech a Jasmine v druhej, z ktorej pocitov nám bolo ťažko. Takže pre mňa sú Jasmínine slzy film kontrastov Allenových trademarkov. Dôvodom, prečo som natoľko spokojný je ale fakt, že film je kanonádne konverzačný, chytí hneď od začiatku a ženie sa pomerne rýchlo vpred a divák nemá šancu kontrolovať čas. Pokiaľ tento film berieme ako artový, tak je to dosť ojedinelé pozitívum. Jemná kritika by sa mohla týkať určitého zaškatuľkovania postáv na jednej strane ako snobov, ktorí sú bez výnimky povrchní a na tej druhej ako jednoduchších ľudí, ktorí sú vykreslení ako citovo vyzretejší. Pokiaľ ale Allen chápe tak dobre smer vývoja medziľudských vzťahov v 21. storočí a má pritom pomaly 80, tak klobúk dole pred jeho vyhýbaním sa dobiedzajúcej senilite. Už sme ju u neho pár krát zažili. (03.09.2013)

Bravurní satira společnosti a mistrně vykreslená sonda odvěkých rivalů - chudoby a bohatství. Woody ovšem není tak průhledný a hloupý idealita, aby ukazoval, že být chudý může být super a být bohatý, resp. zvyky/postoje bohatých, jsou vlastně povrchní a špatné. Jde mnohem dál a oba světy sofistikovaně a velmi civilně prolíná a ukazuje i v naprostých protipólech, přičemž vyhmatává a následně prezentuje dokonale čisté situace ze života a to asi tak co dvě minuty. Když někdo točí dokumenty o zvířatech, nebo flóře, je to fajn. Když Woody Allen točí dokumenty o lidech, je to ještě mnohem zajímavější. (13.04.2016)

Cate Blanchett ako Jasmínka je na obrazovke takmer neustále. Škoda, že počas celého filmu hrá takmer tú istú polohu - zúfalú ženu na pokraji zrútenia alebo tesne po ňom. Je to neveselé ale možno poučné pozeranie, ako tie postavy vo filme robia zúfalé veci stále dookola a nevedia sa poučiť so svojich chýb a blúdia v jednom kruhu a zostávajú nešťastné, smutné, pesimistické. Príbeh vyhnaný miestami až do absurdna je však neuveriteľný a to platí aj o „poslovi pravdy“ v závere filmu. Vyvrcholenie a záver sú už len podčiarknutím podpisu Woodyho Allena o nepochopení jeho filmov. Slávne meno mu dáva neobmedzenú slobodu, prakticky všetko čo chce, hneď čo najkratšou cestou dostať na plátno. To sa môže zdať ako veľká výhoda, ale nie je. Kvantita nikdy nemôže byť kvalitná a to, že chytá na staré kolená druhý dych je síce pekné, ale zďaleka nedosahuje kvality svojich vyzretejších ranných prác. (26.05.2019)