Jasmínine slzy

Woodymu začíná docházet benzin. Není moc filmů, který mě hned z počátku tak nebavily, jako Jasmínky. Woody jako způsob vypravění zvolil přítomnost prolínající se s flashbacky do minulosti, které mají být jakousi odpovědí na příběh vyprávěný v současnoti a dopomoci k lepšímu pochopení hlavní hrdinky. To ovšem v první části příliš nefunguje a celou dobu jsem si říkal "Co je mě do nějaký vykolejený krávy." Woody tentokrát sází na vážnou notu, protože zábavných prvků je ve filmu velmi málo, ale tuhle sázku projel, protože po celou tu dobu na mě film působil odtažitě, jako kdyby mezi ním a mnou bylo sklo. Ke konci se příběh přece jen dostane do emotivnější roviny, ale na nějaký oslavný tanečky to fakt není. Co se Woodymu povedlo na výbornou je casting, hlavně Cate Blanchett je výborná. Nevím zda to bylo režijním vedením a nebo před natáčením Jasmínek nakoukala Woodyho v jiných filmech, ale v její řeči těla a výrazech jsem velmi často viděl samotnýho Woodyho. Jenom škoda, že film ke svýmu konci se jen tak bezduše doplácá, místo toho aby tam ladně doplaval. (30.07.2013)

Tristné príbehy o životných stroskotancoch pozná väčšina ľudí, ktorá na Woodyho filmy chodí, takže ničoho prevratného sa nedočká. Vo Woodyho kruhoch však ide o ojedinelý trápny škandál, ktorý sa pretriasa ešte niekoľko nasledujúcich desaťročí. Existenciálne drámy vo Woodyho podaní pôsobia nechtiac silne sebaparodicky, čo tu nikto naokolo evidentne nevníma. Scenár nemá atribúty výnimočnosti, hoci to tu naokolo dookola čítam. Mal som chuť dať filmu tri hviezdičky kvôli krásnej Cate Blanchett, ale neurobím to, lebo mám ešte väčšiu chuť presvedčiť sa, aké to je dať nejakému Woodyho filmu prvýkrát hviezdičky dve. (08.10.2016)

Woody Allen se řadí k mým nejméně oblíbeným režisérům. K čertu s nějakýma zásluhama. Jeho filmy už tak často velmi těžko přežívám a s Jasmíninými slzami jsem zřejmě trefil jackpot. Pro takhle otravný snímek by měla vzniknout zvláštní kategorie. Hlavní postava je přímo nesnesitelná a jediné co mě naplňovalo radostí byl fakt že s každou další minutou jsem stále blíže vysněnému cíli. Neprozradím žádný šok že děj je od ničeho k ničemu a celé to skončí s Blanchett na lavičce čekající kdo si k ní přisedne další. 3x fuj a ještě jednou fuj. 0% (28.02.2018)

Woody Allen chápe bohaté, (ex)zajištěné lidi, ale nikdy by do svých filmů neměl dávat lidi "normální", protože jim očividně nerozumí, zobrazuje je výhradně jako karikatury, jako škatulky a naplňuje jimi nejzajetější klišé. Jasmíniny slzy fungují co do hlavní postavy, i díky skvělému ztvárnění Blanchettové, ale Allenův snobismus nedovoluje dostat se až do hloubky, protože zasazení téhle postavy mezi "normální" lidi je spíš nepovedená komedie než hořké drama. (19.01.2014)

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)