Hra na lásku
Like Someone in Love
ライク・サムワン・イン・ラブ
Like Someone in Love
Obsahy(1)
Starý muž a mladá dívka se setkají v Tokiu. Ona o něm nic neví, on si myslí, že ji snad kdysi znal. On ji pozve k sobě domů, ona mu nabídne své tělo. Pavučina bizarního vztahu, trvajícího pouhých čtyřiadvacet hodin, je však velmi spletitá a ani jeden z hrdinů neví, jaké budou následky jejich setkání.
Po Věrné kopii, natočené ve Francii, se Kiarostamí vydává do dalekého a tajemného Japonska - jeho poslední dva celovečerní filmy jsou zároveň prvními dvěma hranými filmy natočenými mimo Írán. V jednom rozhovoru se Kiarostamí vyjádřil k volbě Japonska následovně: „Pokud natočím film v Japonsku, bude to naprosto jiné prostředí, které však bude pro západní publikum podobně exotické jako Írán. Film se bude stejně muset všude promítat s titulky." S myšlenkou natočit příběh zasazený do Japonska koketoval Kiarostamí již od roku 2002 (krátce po dokončení filmu Deset) a původně se mělo jednat o odyseu taxikáře v nočním Tokiu. Některé prvky z této původní črty (režisér je všeobecně známý tím, že má vždy rozpracováno několik skic budoucích filmů, průběžně je reviduje a k některým se pak vrátí a natočí je) ve filmu nakonec zůstaly, příběh se však během deseti let „zrání" poměrně zásadně proměnil.
Kiarostamího snímek vyniká dnes již prakticky zapomenutým uměním záměrné a detailní práce s mizanscénou. Kladení mizanscény do popředí uměleckého zájmu a využívání jejího uspořádání jako základního kompozičního prvku, tolik používané u starých mistrů od Ejzenštejna přes Wellese až po Premingera, je v současném filmu poměrně omezeno. Like Someone in Love je příkladem aplikace tohoto pozapomenutého umění par excellence a dílo doslova uhrane diváka propracovanou kompozicí záběrů (čímž ostatně navazuje na většinu předchozích Kiarostamího snímků).
Jedním z klíčových motivů je vzájemné porozumění, které bylo ostatně zásadní i pro dalšího tvůrce-cizince a jeho japonský film, totiž Sofii Coppolovou (Ztraceno v překladu/Lost in Translation, 2003). O vzájemném porozumění bez společného jazykového vybavení často mluví i producent Kiarostamího posledních filmů Marin Karmitz (který s režisérem spolupracuje, přestože mluví pouze francouzsky, zatímco Kiarostamí jen persky a anglicky). Během natáčení navíc došlo k zásadním finančním problémům (odstoupil koproducent v podobě televize Arte), a proto musel Karmitz prodat v aukci sochu od slavného Yvese Kleina a z výnosu zaplatit dokončení filmu. Poté se nechal slyšet: „Nic se vlastně nestalo. Pouze jsem vyměnil umění za umění."
(Letní filmová škola)
Videá (1)
Recenzie (38)
Díky velmi rozvolněnému tempu dialogů možná vůbec nejpomalejší Kiarostami. Diváci, kteří nevnímají postupné rozvíjení vztahů mezi lidmi a jejich reprezentacemi, případně vciťování postav do nových společenských rolí, u toho musí hodně trpět. Je to z řady důvodů uspokojující film, ale nádherně nasnímanou a emocionálně zdrcující noční jízdu Tokiem z úvodu už pak nic nepřekoná. ()
Like Someone in Love je art film, který má sílu vtáhnout diváka do děje a přitom celý stojí na jednoduché zápletce. Sledujeme tedy setkání dvou lidí, kteří i přes věkový rozdíl najdou jakési porozumění, ale nevyhnou se nepříjemným následkům. Celé je to krásně nasnímané a kompozice záběru je vskutku velmi propracovaná. Příběh vlastně drží na uvěřitelných hereckých výkonech a na jejich dialozích. Působí to na mě jako krátká povídka z Tokia, kterou jsem si užil. ()
Já dám zatím průměr, lepší průměr. Sledovala jsem to na jedno oko a ucho při práci, a když jsem to přehrávala ze set top boxu na rekordér. Tedy do půlky. V druhé půlce už jsem jenom koukala, protože mě to zaujalo. Jenže mi utekl ten začátek, no... Celkové vyznění filmu je hodně, hodně japonské. Takže zvláštní. Až si to pustím znovu, tak se k hodnocení pravděpodobně vrátím a půjdu ještě výš. Protože už je to pár hodin, co jsem DVD vypnula a pořád o filmu přemýšlím. A takové filmy já hodně ráda. ()
Prídem si až smiešny že som od toho čakal ťažkú poetiku. Ono je to vlastne strašne vychcaný film. Kiarostami sa možno hrá na emócie skryté pod povrchom ale v zásade je celý príbeh dosť priamočiary. Ako náhle som si to uvedomil stratilo to pre mňa čaro. Oceňujem dlhé zábery aj snahu o realistické zobrazenie. To funguje. Ale jediná emočná väzba s kýmkoľvek bola na začiatku a týkala sa babičky. Ostatné scény nedávajú priestor na úvahy, zamyslenie ani nemajú výrazne umelecký prínos. Čakal som o dosť viac. ()
Jeden z tých filmov, pri ktorých som čakal, kedy sa už KONEČNE niečo začne diať. A ako tak ubiehal čas, čím ďalej tým viac som si uvedomoval, že tá "predohra" predsa len trvá nejako dlho a na rozvíjanie deju zostáva už naozaj málo času. Ako náhle to vyzeralo, že by sa dej konečne mohol zlomiť a príbeh sa poriadne rozhýbať, za každým to opäť padlo do roviny neurčitej dejovej línie bez väčšieho zmyslu. Po takmer 2 hodinách som bol rád, keď konečne naskočili záverečné titulky. Proste toto je štýl filmov, ktoré majú asi tak strašne široký zámer, že napokon človek nevie aký to celé malo zmysel. Za mňa Odpad, ale bez váhania. O lyrizované "veľdiela" bez zmyslu naozaj nestojím... ()
Reklama